SLP 07 (2014)

155

k trvalému poklesu hladiny Mrtvého moře.

Dalším negativním projevem odklonu

vody z jejího přirozeného toku je, že roste koncentrace soli, která je při ústí do Mrtvého

moře sedmkrát vyšší než v oceánu.

V roce 1951 a 1953 došlo během izraelské výstavby na horním toku Jordánu k vo-

jenským srážkám se Sýrií, která tímto protestovala proti odvodňování močálů na úpatí

Golanských výšin ze strany Izraele. V roce 1952 a 1953 předkládá plán k řešení situace,

jak regulovat potřeby všech států v povodí Jordánu, UNRWA. Jednání byla podporo-

vána USA, kde vyjednavačem amerického prezidenta byl Eric Allen Johnston. V rámci

tzv. Johnstonova plánu z roku 1953 (jinak označován jako Jordan Valley Unified Water

Plan) došlo i na technické úrovni k úmluvě o rozdělení vodních zdrojů v oblasti. Liga

arabských států nejprve Johnstonův plán odmítla ratifikovat, jelikož by tím implicitně

uznala existenci státu Izrael. USA ovšem podmínily finanční podporu ve výší 66%

nákladů na Jordan Valley Unified Water Plan dotčeným státům jen za předpokladu, že

bude plán všemi dodržen. Nakonec došlo k akceptaci jak ze strany Izraele, tak i Sýrie,

Libanonu a Jordánska.

V roce 1953 vypuknul další z konfliktů mezi Izraelem a Sýrií, jelikož Izrael zahájil

opětovně práce na odvádění vody z demilitarizovaných území Jordánu a vyprojektoval

výše zmíněný národní rozváděcí systém z Galilejského jezera, kdy jeho první fáze byla

otevřena v roce 1955. Arabská liga opakovaně přijímá rezoluce, podle kterých by se

mělo Izraeli zabránit v odvádění vody z Jordánu i vojenskými prostředky. V roce 1950

byl uzavřen kolektivní obranný pakt členských států Ligy arabských států. Byl vytvořen

plán na zabránění odvádění vody z řeky Jordán i vodohospodářskými opatřeními, které

se týkaly Hasbani v Libanonu a Banias v severních Golanských výšinách, a také odvod

vody z vedlejšího přítoku Jordánu – Yarmouku. Bylo naplánováno propojení Hasbani

v jižním Libanonu prostřednictvím kanálu s přehradou na řece Litani a odvedení vody

právě do této přehrady. Podle celkových plánů arabských zemí bylo zásobování pitnou

vodou Izraele skutečně ohroženo. Ten reagoval prohlášením, že proti takovýmto plá-

nům použije své vojsko. Toho se zalekly Libanon a Sýrie a od svých projektů odstou-

pily do té doby, než bude vytvořeno arabské vojsko, které by mohlo Izraelcům čelit.

Suezskou krizí v roce 1956 ztroskotaly veškeré výhledy na úspěšnou arabskou vojen-

skou sílu a společné vojenské akce řízené Egyptem, Sýrií a Jordánskem. V roce 1964

však Sýrie znovu navázala na zmíněné snahy a po dohodě s ostatními členskými státy

Ligy arabských států se pokusila realizovat tzv. Headwater Diversion Plan, který měl

odklonit dva ze tří hlavních přítoků Jordánu (zmíněné Hasbani a Banias). Sýrie za-

hájila tento svůj plán v roce 1965 vybudováním kanálu napojujícího Banias na řeku

Yarmouk. Voda z Baniasu měla být svedena do přehrady Mukhaiba, kterou společně

využívaly Jordánsko a Sýrie. Izrael opětovně překazil tyto plány zahájením vzdušných

útoků na syrské území v roce 1967, kdy začala tzv. Šestidenní válka. Vítězství Izraele

Izrael získává vodu z 36% z podzemních rezervoárů, 34% z přírodních pramenů a 30% ze zdrojů po-

vrchové vody. Viz.: MEKOROT: Israel’s Water Supply System (online), dostupné na: http://www.

(stav k 31. 8. 2014).