SLP 07 (2014)

152

lidských práv, přírodních katastrof či katastrof způsobených lidmi, a které nepřekročily me-

zinárodně uznávané hranice státu“

V Řídících principech o vnitřně přesídlených osobách z roku 1998 je zakotven

princip 18, který přiznává vnitřně přesídleným osobám právo na přiměřenou životní

úroveň. Dotčené, příslušné státní orgány musí zajistit těmto osobám bezpečný přístup

k pitné vodě a základní hygienické služby.

Po první arabsko-izraelské válce v roce 1948 se velmi zhoršila situace, co se zásobo-

vání vodou týče, např. v pásmu Gazy, kam proudili palestinští uprchlíci. Počet místní

populace se z původních 80 000 rázem zvýšil o dalších 200 000 lidí.

Za alarmující

situaci v pásmu Gazy, co se zásobování obyvatelstva pitnou a nezávadnou vodou týče,

zodpovídala izraelská okupační správa, která neměla a nemá žádnou strategii vývoje

a rozvoje vodních zdrojů v této oblasti a nevěnuje pozornost ani zastaralé distribuční

síti, z níž díky jejímu stavu prosákne až 50% vody bez možnosti využití. Do velké

míry absenci pomoci ze strany domovského státu nahrazuje systém vytvoření rezolucí

Valného shromáždění OSN č. 302 (IV) z roku 1949 a to činností UNRWA (The

United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees). Její původní úkoly

byly soustředěny na palestinské uprchlíky a poskytování jim mezinárodní pomoci.

V současné době však UNRWA poskytuje pomoc i vnitřně přesídleným osobám.

Podle Dohod z Oslo z roku 1993 a 1995

měla být správa vodních zdrojů předána

v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu Palestinské samosprávě (dále jen PA),

která plánovala spojit obě území novým vodovodem, což Izrael nepovolil.

To jisté

míry to vystihuje celou situaci, kdy na jedné straně Izrael zastává názor, že hlavní

příčina nedostatku pitné vody v autonomních oblastech padá na bedra neefektivní

PA, která má ovšem omezené pravomoci a fakticky v oblastech stále rozhoduje Izrael.

Podle Dohod z Oslo mají Palestinci právo vyčerpat z akviferu ve východním

Hebronském pohoří 70 milionů vody ročně. Navzdory finanční podpoře ze strany

mezinárodního společenství však PA byla schopna realizovat v průběhu prvních dvace-

ti let pouze vrty ve třetině sjednaných míst. Většina vody, která by mohla být využita,

odtéká do Mrtvého moře. Do značné míry na to má vliv i jiná skutečnost – po propuk-

Viz. odst. 2 Úvodu Řídících principů, dostupné na:

http://www.unhchr.ch/Huridocda/Huridoca.nsf/0/

d2e008c61b70263ec125661e0036f36e (stav k 31. 8. 2014), překlad využit z ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P.,

BÍLKOVÁ, V., FÁBEROVÁ, A., SKALKOVÁ, M., HONUSKOVÁ,V.:

Teorie a praxe azylu a uprchlictví.

Praha: Scripta Iuridica 2, Universitas Carolina Facultas Iuridica, 2006, s. 121.

Viz. GRAY, A.: The Water Crisis in Gaza (online). Zdroj:

http://www.internationalviewpoint.org/spip.

php?article1211 (stav k 31. 8. 2014).

Bližší informace : http://

www.unrwa.org

(stav k 31.8.2014).

Nejdůležitější jsou: Tzv. Oslo I ze dne 13. září 1993, která obsahuje vyhlášení základních principů –

Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangements; pod Oslo I spadá i tzv. Gaza –

Jericho Dohoda ze dne 4. května 1993 – Agreement on the Gaza Strip and the Jericho Area; a konečně

tzv. Oslo II ze dne 28. září 1995 – Israeli-Palestinian Interim Agreement on the West Bank and Gaza

Strip. Poznámka autorky.

Viz. GRAY, A.,

op. cit.