SLP 07 (2014)

158 / 300

156
v ní znamenalo velké územní zisky. Golanské výšiny zajišťují od té doby 15% izraelské
poptávky po vodě.36
Jedním ze základních cílů invaze Izraele na Západní břeh Jordánu a Sýrie v roce 1967
bylo ovládnutí kontroly nad horním tokem Jordánu a jeho vodonosných přítoků.
Izraelská politika se, co se vody týče, následně soustředila na omezení práva Palestinců
na využívání četných pozemních rezervoárů, které se nacházejí na hranici mezi
Izraelem a Západním břehem Jordánu. Od Šestidenní války mají totiž odepřen ja-
kýkoliv přístup jak k vodě z Jordánu, tak i k 80% podzemní vody, která se nachází
na jejich území a kterou využívá pro své potřeby Izrael. Většina obyvatel Západního
břehu Jordánu tak trpí nedostatkem vody a přibližně 13% Palestinců není napojeno
na žádnou vodovodní síť.37
Kromě výše zmíněné Izraelsko-jordánské smlouvy, která byla v roce 1994 podepsá-
na, nebyly státy, které využívají řeku Jordán jako povrchový zdroj vody, schopny po-
depsat žádnou mezinárodní smlouvu, která by tuto problematiku upravovala. Existují
pouze bilaterální dohody mezi Sýrií a Jordánskem o přehrazení hraniční řeky Yarmouk
z 50. let. A dále dohoda mezi Sýrií a Libanonem z roku 1994, kde je upraveno čerpání
vody z řeky Orontes.
Obrázek č. 4 se státy kolem povodí Jordánu 38
36 Viz. MOSSADEKH, G.-A.: What of Hydropolitics and the Middle East? (online), dostupné na: http://
(stav k 31. 8. 2014).
37 Viz. KLUGE, T., SCHEELE, U.: Zwischen Wirtschaftsgut und Menschenrecht: Wasserversorgung und
Millennium-Ziele. In: Franzke, J.: Wasser, Zukunftressource zwischen Menschenrecht und Wirtschaftsgut,
Konflikt und Kooperation, Brandenburgische Landeszentrale für politische Bildung, Heft 17, 2008, s. 66 an.
38 Tamtéž.