121 / 144
119
a to i s ohledem na skutečnost, že chráněná hodnota těchto trestných činů je přede-
vším
řádný výkon pravomoci úředních osob
a nikoli ochrana důstojnosti jednotlivce.
V případech méně závažných forem špatného zacházení navíc hrozí, podobně jako
u § 149 TZ (viz výše), za trestný čin podle § 329 TZ poměrně vysoká minimální trest-
ní sazba (1 rok). Trestný čin mučení podle § 149 TZ dále nepamatuje na nedbalostní
jednání, proto významný může být zejména trestný čin maření úkolu úřední osoby
z nedbalosti. Na případy závažného zanedbání povinností úředních osob v oblasti re-
gulace průmyslových činností či zabezpečení sociálních služeb toto ustanovení patrně
bude vhodné, určité pochybnosti nicméně mohou panovat v tom směru, zda by např.
řádné zacházení s osobou zbavenou svobody mohlo být předvídatelným způsobem
považováno za důležitý úkol ve smyslu § 330 TZ.
87
V každém případě pak např. na pří-
pady špatného zacházení s osobami, které jsou z pověření státu omezeny na svobodě
ve zdravotnickém ústavu či zařízení sociálních služeb (srov. např. skutkové okolnosti
věci
Bureš v. Česká republika
, kde byl stěžovatel podroben nelidskému a ponižujícímu
zacházení použitím omezovacích prostředků na protialkoholní záchytné stanici), nelze
toto ustanovení použít, jelikož příslušný zdravotnický či ošetřovatelský personál, pří-
padně osoba odpovědná za chod zařízení, není dle § 127 TZ úřední osobou. V tomto
ohledu je tedy vymezení pachatele ještě užší než v případě současného znění § 149 TZ.
Zejména v případech špatného zacházení v zařízeních sociální péče či zdravotnic-
kých zařízeních by bylo možné využít skutkovou podstatu trestného činu
týrání svě-
řené osoby (§ 198 TZ)
. Pozitivním aspektem jistě je, že po novele trestního zákoníku
č. 183/2016 Sb. mohou být za tento trestný čin odpovědné i právnické osoby, které
v praxi často bývají poskytovateli sociálních služeb. Problematické nicméně může být,
že jde o trestný čin vyžadující úmysl. Jednání poskytovatele sociálních služeb, který
nastaví v zařízení takové personální a materiální podmínky, které ve svém důsledku
a souhrnu budou znamenat pro jeho klienty či jejich část ponižující zacházení, aniž
by s tímto důsledkem byl poskytovatel srozuměn, resp. smířen ve smyslu § 15 TZ,
tak nebude možné jako trestný čin týrání svěřené osoby stíhat (srov. obdobně u § 149
TZ; viz výše). Zcela jistě tuto skutkovou podstatu nebude možné použít v případech
nepřiměřeného a neoprávněného použití omezovacích prostředků, např. ve zdravot-
nických zařízeních, kde se o smíření s ponížením či dokonce způsobením fyzického
či psychického utrpení pacienta u zdravotnického personálu zpravidla jednat nebude.
Ze stejného důvodu pak není možné na tyto případy použít ani
trestné činy zbavení
a omezování osobní svobody (§ 170 a 171 TZ).
U těchto trestných činů lze pak
mít i zásadní výhrady v tom, že neoprávněným použitím omezovacích prostředků je
primárně zasaženo do důstojnosti oběti a nikoli do její osobní svobody, což je ob-
zvláště patrné např. u osob, které již jsou zbaveny osobní svobody, např. v případech
nedobrovolné hospitalizace, vůči nimž jsou omezovací prostředky v mnoha případech
aplikovány.
87
Srov. rovněž § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky