SLP 11 (2016)

117 / 144

115
případně soudů. V této souvislosti se přitom nabízí podotknout, že jsou to právě méně
závažné formy špatného zacházení, tj. nelidské a ponižující zacházení, ke kterým při
porušení článku 3 Úmluvy dochází nejčastěji.69
͹.ͷ.͸ Úprava subjektivní stránky trestného činu
Dalším úskalím uvedeného ustanovení je skutečnost, že k naplnění subjektivní
stránky tohoto trestného činu je třeba úmyslu. Jak jsme nicméně uvedli výše, k nelid-
skému a ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy může docházet i nedba-
lostně. Ve vztahu k úmyslu musí být navíc prokázáno, že pachatel jednal s konkrétním
úmyslem způsobit jinému tělesné nebo duševní utrpení . 70 Není třeba zdůrazňovat, že pro-
kázání takto specificky vymezeného úmyslu bude často krajně problematické. Jak bylo
navíc uvedeno výše (viz kapitola 2.6), pojetí úmyslu v tuzemské trestněprávní nauce
a judikatuře Soudu na poli článku 3 Úmluvy se liší, když Soud za úmyslné jednání,
které vyžaduje trestní stíhání, považuje i taková jednání či opomenutí, u nichž se úmysl
vztahuje jen k vlastnímu jednání či opomenutí, a již nikoli ke způsobenému následku,
kde stačí zavinění z nedbalosti.
Ustanovení § 149 TZ tak například neumožní postihnout případy policejního zásahu
vůči osobě vedeného úmyslem danou osobu „zklidnit“ (nikoli tedy a priori prokazatelně
s úmyslem působit utrpení fyzické či psychické povahy), v jehož důsledku je daná oso-
ba potupena, ponížena nebo dokonce poškozena na fyzickém či psychickém zdraví.
Stejně tak toto ustanovení zřejmě nemůže být použito na případy nepřiměřeného po-
užití omezovacích prostředků při nedobrovolné hospitalizaci, 71 případně ponižujícího
zacházení s klienty v zařízeních sociální péče.72 Je sice pravdou, že u kvalifikovaných
69 Srov. statistické údaje Soudu za rok 2015, dostupné na URL
Facts_Figures_2015_ENG.pdf>, s. 11 [cit. 6. 1. 2017]
70 Srov. ŠÁMAL, Pavel. a kol. Trestní zákoník. Komentář, op. cit. poznámka pod čarou 63, s. 1589
71 Srov. ESLP, Bureš v. Česká republika, cit. výše, par. 80-82, 88-90 a 106; a ESLP, M. S. v. Chorvatsko
(č. 2), cit. výše, par. 84, 99-102 a 112. Namístě je úvaha, zda jsou v podobných případech všechny
aspekty, které danou situaci činí špatným zacházením podle článku 3 Úmluvy, přičitatelné lékaři, který
o použití omezovacího prostředku (např. kurtování) rozhodl. V praxi mohou být obdobná rozhodnutí
činěna z důvodu nedostatečného personálního či materiálního zabezpečení pracoviště, které personál
nutí používat omezovací prostředky preventivně, nikoli toliko v reakci na konkrétní situaci, jak vyža-
duje zákon; viz Zpráva veřejné ochránkyně práv ze systematických návštěv protialkoholních záchytných
stanic z roku 2014, dostupné na URL <
ZARIZENI/Zdravotnicka_zarizeni/Zachytne-stanice-2014.pdf>; [cit. 6. 1. 2017]
72 Na mysli se mají např. situace, kdy provozovatel zařízení sociální péče nastavil režim, kdy je s klienty
zacházeno zcela odlidštěným způsobem, jako s věcmi, a klienti zažívají stres z neodborné péče či nemož-
nosti dovolat se pomoci, ponížení z popření všech svých individuálních potřeb a z nedostatku minimál-
ního soukromí při nejintimnějších úkonech či z protiprávního omezování v pohybu. Špatné zacházení
je subjektivně klienty vnímáno v souhrnu všech opatření, nikoli v jednotlivých izolovaných aspektech,
přičemž objektivně nepochybně dosahuje intenzity nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu člán-
ku 3 Úmluvy. Ačkoli bude takovéto špatné zacházení zřídkakdy vedeno úmyslem klienty zařízení ponížit,
stát by měl obdobné situace na základě článku 3 Úmluvy řešit prostředky trestního práva. Nevznikne-li
újma na zdraví, a nebude tak tedy přicházet v úvahu některý z trestných činů dle § 145–148 TZ, nebude