113 / 144
111
apod.) nebylo důsledkem jen prosté nedbalosti, ale závažného zanedbání povinnosti
péče o klienty zařízení.
58
Trestní právo dále musí s případy špatného zacházení spojit
adekvátní trest
, který
bude dostatečně odstrašující a způsobilý plnit náležitou preventivní funkci. Musí též
zajistit, aby osoby odpovědné za špatné zacházení nemohly těžit z obecných trestně-
právních institutů (např. promlčení či upuštění od potrestání), jejichž důsledkem by
bylo uložení neadekvátního či žádného trestu nebo zastavení stíhání apod.
59
Konečně, trestní právo musí umožnit adekvátní trestní postih zahrnující všechny
aspekty špatného zacházení i v případech, kdy k němu dojde
ze strany soukromých
osob
,
60
tedy nejen v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci.
.ͽ Autonomní význam pojmu „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy
Závěrem kapitoly pojednávající o obsahu závazku trestně stíhat špatné zacházení
ve smyslu článku 3 Úmluvy je namístě zmínit, že pojmy „trest“, „trestní obvinění“ či
„trestní řízení“ ve smyslu Úmluvy mají autonomní obsah, který je odlišný od obsahu,
který s těmito pojmy spojuje vnitrostátní právní řád. Ve stručnosti lze uvést, že tyto
pojmy mají podle Úmluvy širší obsah a lze pod ně podřadit i některé formy správního
trestání, zejména dopadají-li správní delikty nikoli jen na úzce vymezenou skupinu
osob a/nebo je-li účelem sankce nejen kompenzace vzniklé škody, ale též potrestání
a prevence obdobného jednání do budoucna, a sankce, která za dané jednání pachateli
hrozí (nikoli nutně ta, která je skutečně nakonec uložena), je dostatečně závažná.
61
Vzniká tedy otázka, zda by stát mohl splnit svůj pozitivní závazek trestně stíhat špat-
né zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy i tím, potrestal-li by pachatele ve správním
řízení, které by splňovalo výše uvedené charakteristiky, aby mohlo být považováno
za „trestní řízení“ ve smyslu Úmluvy.
Ačkoli judikatura Soudu prozatím na tuto otázku nedává jasnou odpověď, je zřejmé,
že u závažných forem špatného zacházení (mučení či nelidského zacházení) zcela jistě
správní delikt neodpovídá závažnosti těchto situací a nic jiného než trestní postih by
požadavky článku 3 Úmluvy nenaplnilo. Na druhou stranu by patrně bylo teoreticky
možné uvažovat o správním postihu těch nejméně závažných případů špatného za-
cházení. S ohledem na škodlivost a nebezpečnost, které jsou spojeny i s ponižujícím
zacházením, však nepochybně jen u skutků spáchaných z nedbalosti, patrně zejména
byla-li by pachatelem právnická osoba.
I v těchto případech je nicméně otázkou, zda by zakotvení toliko správní odpověd-
nosti mělo dostatečně odrazující a ochranný účinek, který je účelem a cílem, jež sleduje
58
ESLP,
Nencheva a ostatní v. Bulharsko,
cit. výše, par. 125-126
59
Ve vztahu k mučení srov. ESLP,
Cestaro v. Itálie,
cit. výše, par. 221, 225 a 241-246; ve vztahu k nelidské-
mu zacházení srov. ESLP,
Gäfgen v. Německo
, cit. výše , par. 121 a 124
60
Např. ESLP,
M. C. a A. C. v. Rumunsko,
cit. výše, par. 109
61
ESLP,
Engel a ostatní v. Nizozemí,
č. 5100/71, rozsudek pléna ze dne 8. 6. 1976; blíže viz KMEC, Jiří.
a kol.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář
; op. cit. poznámka pod čarou 27, s. 575 a násl.