7 / 192
5
ÚVODNÍ SLOVO
Překračování hranic a jejich ochrana je v souvislosti s právě probíhající uprchlickou,
potažmo migrační krizí často diskutovaným tématem. Značná část uprchlíků prou-
dících do Evropy připlouvá po moři a musí při své cestě překročit mořskou hranici
některého z evropských států. Musí překročit hranici, tedy linii, kterou státy stráží,
prostor, který odděluje území jednoho státu od státu jiného, případně prostor mimo
jurisdikci států od prostoru pod suverénní mocí některého z nich. Hranici, která je
především kontrolovaným místem a symbolem schopnosti státu ochránit své obyvatele
„před něčím nebo někým cizím“. Mnoho osob se v průběhu své plavby ocitne ještě
na volném moři v nebezpečí života z důvodu (i od převaděčů úmyslně) poškozených
lodí. Jejich jedinou nadějí je záchrana jinou lodí, mnohdy i vysílanou z pobřežního
státu. Jaké jsou závazky států vůči těmto osobám a jak mají v daných situacích jednat,
aby jejich konání bylo v souladu s právem?
S trendem migrace po moři se objevuje řada zajímavých mezinárodněprávních
aspektů, týkajících se především ochrany uprchlíků, případně migrantů obecně, kte-
ré se prolínají zejména uprchlickým a mořským právem a které se staly námětem
pro předkládanou publikaci. Mnozí lidé přicházejí proto, že jim v případě nuceného
návratu do domovského státu hrozí zásadní újma. Mohou to být uprchlíci, kteří by
mohli být například stíháni pro své politické názory, anebo jiné osoby, kterým hro-
zí mučení či nelidské zacházení, anebo jiná vážná újma. Mezinárodní právo na tyto
situace pamatuje a svůj právní postoj vyjadřuje principem non-refoulement. Jedná se
o povinnost státu osobu za určitých okolností nenavrátit, smluvně je vyjádřena v řadě
úmluv, hovoří se i o jejím obyčejovém charakteru.
Při používání tohoto principu státy v praxi vyvstává řada otázek spojených na jedné
straně s lidskými právy a na straně druhé s oprávněnými zájmy státu na regulaci toho,
kdo se ocitne na jeho území. Je zřejmé, že osoby, které mají oprávněné obavy z návra-
tu do své země, potřebují získat ochranu. Zároveň je zřejmé, že jeden konkrétní stát
nemůže přijmout na své území každého, kdo hledá útočiště, a poskytnout mu ochranu
před jakýmkoliv nebezpečím. V těchto téměř protichůdných zájmech státu můžeme
nalézt konkrétní závazky, které vůči osobám má. Ti, kterým hrozí újma, jsou proti
navrácení chráněni, byť nikoli garancí ochrany ze strany konkrétního státu. V této
publikaci se zaměříme na pojem non-refoulement v kontextu ochrany mořské hranice
států. Jaké právní povinnosti v sobě princip non-refoulement obsahuje pro postoj států
k osobám na volném moři? Je princip non-refoulement přítomen i pro situace osob
nacházejících se na volném moři? Jaké jsou povinnosti kapitána lodě k uprchlíkům
či migrantům, kteří se plaví po volném moři a žádají pomoc? Jaký je charakter tzv.
search and rescue operací? Jak jsou chráněny hranice Evropské unie? Hledání odpovědí
na tyto a další související otázky spojené s aplikací principu nenavracení na moři je
cílem této publikace.