Table of Contents Table of Contents
Previous Page  9 / 192 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 9 / 192 Next Page
Page Background

7

ROZSAH PRINCIPU NENAVRACENÍ SE ZŘETELEM

K JEHO APLIKACI NA HRANICÍCH A MIMO ÚZEMÍ STÁTU

Věra Honusková

Název této části je úmyslně formulován poměrně teoreticky, ač jde o tematiku, je-

jíž dopady jsou zároveň navýsost praktické. Zmíněný určitý rozpor je třeba mít stále

na paměti; ač se pohybujeme ve výšinách mezinárodního práva a jeho interpretace,

koncovými adresáty jsou skuteční lidé. Téma se týká především ochrany uprchlíků,

případně migrantů obecně. Tito lidé přicházejí do jiných než svých domovských států

a některým z nich hrozí v případě nuceného

návratu

domů zásadní újma.

1

S rozvo-

jem mezinárodního práva lidských práv se i toto ohrožení stalo předmětem zájmu

států a pro určité vymezené případy se dokonce k ochraně osob před hrozbou zaváza-

ly. Smluvním vyjádřením závazku jsou ustanovení smluv, jejichž podstata je nazvána

jako princip

non-refoulement

. Normativní vymezení daného principu nalezneme již

ve 30. letech 20. století

2

v první obecnější úmluvě vztahující se k uprchlíkům. V druhé

polovině 20. století pak byl vtělen hned do několika úmluv, a to jak v oblasti meziná-

rodního práva uprchlického, tak i mezinárodního práva lidských práv.

K principu

nenavracení

se vážou mnohé otázky, jejichž palčivost vynikne při uvě-

domění si dopadů, které na život adresátů jeho aplikace má. Na straně jedné je totiž

zřejmý jeho lidskoprávní, potažmo humanitární charakter, na straně druhé je nutno

se vypořádat s tím, že státy nemohou chránit všechny osoby před jakýmkoli nebezpe-

čím. Rubem mince ochrany je totiž povinnost státu garantovat svým občanům určitý

standard veřejného pořádku, zajistit jim bezpečí, a poskytnutí ochrany příliš velké-

mu množství osob (cizinců) by mohlo způsobit neschopnost státu postarat se o ně.

Ohraničení rozsahu daného principu

ratione materiae

,

ratione personae

i

ratione loci

1

Podle Wouterse zákaz

refoulement

v širokém a obecném smyslu znamená „zákaz nuceného, přímého nebo

nepřímého, přemístění osoby do země nebo oblasti, kde jí hrozí, že bude vystavena porušování lidských

práv“. Srov. WOUTERS, C.W. International Legal Standards for the Protection from Refoulement.

Antwerp-Oxford-Portland: Intersentia, 2009, s. 25. Takto široké vymezení může posloužit k představě

o tom, co pojem znamená. Pokud bychom jej měli brát jako právní vymezení, pak bych si s ním dovolila

polemizovat mimo jiné z důvodů různých vymezení daného principu v jednotlivých smluvních in-

strumentech, což limituje nalezení společného jmenovatele a možný rozsah obyčejové normy. Uvedené

obecné vymezení v sobě obsahuje všechna normativní vyjádření (ba i více, srov. velmi obecnou formulaci

„porušování lidských práv“), která jsou ale závazná jen pro určitou část států a takto široce formulovaný

zákaz navracení nikde ukotven vnitrostátní – jako reflexe vícero mezinárodněprávních závazků – být

nemůže. Přehled smluvních závazků jednotlivých států uvádíme v příloze této publikace.

2

Srov. čl. 3 Úmluvy Společnosti národů o mezinárodním postavení uprchlíků z roku 1933. Zákaz navra-

cení se vztahoval na uprchlíky, kterým bylo povoleno na území státu pobývat, u ostatních platil zákaz

navrácení osoby na hranice státu jeho původu. Je třeba mít na paměti, že tehdy bylo jen nemnoho

kategorií uprchlíků (ruští uprchlíci, arménští), a to, zda je či není osoba uprchlíkem, bylo možné snáze

určit než dnes.