14 / 192
12
krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, na rozdíl od čl. 33
Úmluvy, který obsahuje zákaz návratu v případě hrozby životu a svobodě.
Úmluva proti mučení
18
dává na rozdíl od Paktu explicitní záruku nenavrácení.
Zákaz
refoulement
vymezuje jako nemožnost vypovědět, navrátit či vydat osobu jiné-
mu státu, pokud se lze domnívat, že jí tam hrozí nebezpečí mučení.
19
I tato úmluva
je
ratione materiae
užší než Úmluva o právním postavení uprchlíků, a dokonce i než
Pakt; cílí pouze na ochranu proti
mučení
. Zároveň se ale opět vztahuje
ratione personae
na všechny osoby, tedy i na uprchlíky;
ratione loci
je působnost omezena na území pod
jurisdikcí smluvní strany.
20
Druhý odstavec příslušného ustanovení upřesňuje, jak je
možné dojít ke stanovisku, že v dané zemi mučení hrozí: mučením se rozumí „
jakékoli
jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cí-
lem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání,
jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo
přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci
jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo
jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo
tichým souhlasem
“.
21
Zde je velmi zajímavým momentem požadavek alespoň tichého
souhlasu státního orgánu, což neumožňuje zohlednění nestátních aktérů jako původců
mučení.
22
U jiných lidskoprávních instrumentů toto není požadováno.
Vymezení principu nenavracení nalezneme i v Obecném komentáři č. 6 (2005)
23
Výboru pro práva dítěte, kontrolního mechanismu vytvořeného při Úmluvě o právech
dítěte.
24
(2005).
18
Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984
(publ. pod č. 143/1988 Sb.). Smluvními stranami je k srpnu roku 2014 celkem 156 států světového
společenství států.
19
Srov. čl. 3 odst. 1. Žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu
jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. 2. Pro úče-
ly stanovení toho, zda existují takovéto důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související
okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového
porušování lidských práv v daném státě. Srov. také stanovisko Výboru proti mučení ve věci
Tahir Hussain
Khan v Kanada
, podání č. 15/1994, stanovisko ze 4. července 1994.
20
Srov. čl. 2 dané úmluvy.
21
Srov. čl. 3 odst. 2 Úmluvy proti mučení.
22
Tento požadavek se v interpretaci Výboru proti mučení posunul směrem k možnosti aplikovat čl. 3
i na nestátní aktéry v případech tzv. zhroucených států (failed states). Srov. Stanovisko Výboru proti
mučení ve věci Sadiq Shek Elmi v Australia, podání č. 120/1998, stanovisko z 25. května 1999, bod 6.6.
23
Srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 6 z roku 2005.
24
Úmluva o právech dítěte z roku 1989.