SLP 10 (2016)

Evropská sub-regionální úprava, tedy úprava v rámci organizace Evropská unie, na-

vazuje na úpravu univerzální zcela jednoduše prohlášením, že „členské státy dodržují

zásadu nenavracení v souladu se svými mezinárodními závazky“.

Pro členské státy

Evropské unie je její legislativa závazná, uvedené potvrzení se týká všech, právně mají

státy uvedenou povinnost samozřejmě i bez zmíněného potvrzení. Princip

non-refoule-

ment

má ale v evropské legislativě zároveň významné místo jinde. Je zrcadlen v úpravě

konkrétního statusu pro osoby, které nejsou uprchlíky, ale které není možné navrá-

tit z jiných důvodů, v úpravě tzv. doplňkové ochrany.

Zde nejde primárně o reflexi

principu

non-refoulement

v jeho úpravě v uprchlickém právu, jde o reakci na závaz-

ky nenavracení z oblasti lidskoprávních dokumentů. Je ale nutné jej zmínit, mimo

jiné i proto, že evropské právo postupně pojmy uprchlictví a doplňková ochrana staví

na stejnou úroveň (zastřešujícím pojmem je pak mezinárodní ochrana). Princip je dále

obsažen v úpravě tzv. třetích bezpečných zemí v právu EU.

V tomto konceptu je

rozvinut druhý odstavec čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, možnost státu

navrátit osobu do země, kde jí nehrozí nebezpečí. Při aplikaci třetí bezpečné země

státy navracejí osoby (potenciální uprchlíky) do jiných zemí, kde jim nehrozí nebez-

pečí takové, jaké předvídá první odstavec čl. 33. Limity takto pojatého navrácení jsou

zřejmé, a byly v obecné rovině představeny výše. Za prvé, není snadné zaručit, že ona

třetí země bude pro uprchlíka bezpečná, tedy, že případnému skutečnému uprchlíkovi

poskytne ochranu a výhody Úmluvou zaručené. Stát dostojí své povinnosti nenavrátit

osobu na hranice zemí, kde by jí hrozila čl. 33 předpokládaná újma tehdy, pokud ji

zpět nenavrátí ani stát, kam je odeslána (tzv.

chain refoulement

, stát sám nenavrátí

osobu, ale onen tzv. třetí stát ano). Za druhé, s ohledem na to, že jednotlivé pojmy

nejsou v Úmluvě definovány a že v ní není ustaven kontrolní mechanismus, který by

jejich výklad sjednocoval, budou téměř jistě aplikovány jiné standardy pro hodno-

cení toho, zda osoba je či není uprchlíkem. Nemluvě o tom, že každý stát je vázán

(především regionálně) jinými úmluvami v oblasti lidských práv, které mohou výklad

pojmů uvedených v Úmluvě ovlivnit, a je nutno brát v úvahu i možné ovlivnění „hod-

notovou a teleologickou orientací interpretů“.

Jistě je možné stanovit určitá kritéria,

Srov. čl. 21 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011

o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby

mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok

na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění).

Případně je možné si představit i osoby, které jsou z dobrodiní uprchlické ochrany vyloučeny podle čl. F

Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ale přesto je nejde navrátit, byť tam by – až na výjimky (kupří-

kladu při určitém výkladu definice uprchlíka může jít o dětské vojáky) – nebyl ze strany států primární

zájem na poskytnutí ochrany.

Skrze procesní koncept tzv. třetí bezpečné země stát vymezuje určité země, do nichž může navrátit osoby,

které na jeho území žádají o ochranu (aniž by s nimi nutně provedl řízení ve věci samé), neboť jsou tyto

země považovány za pro ně bezpečné.

Srov. HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu.

Praha: Linde, 2003. S. 10. Různorodost hodnotové a teleologické interpretace může být ilustrována

na pojmu „společenská vrstva“, která může být vykládána ve prospěch i v neprospěch osob s homosexuální