SLP 10 (2016)

20 / 192

18
né plnění určité pravidla jako podmínky pro vznik a trvání obyčeje, za důležité pova-
žuje, aby bylo obecně dodržováno a aby byla případná odchylná jednání států vnímána
jako porušení existující normy, a nikoli jako indikátory vzniku nového pravidla.48
Obyčejový charakter principu non-refoulement je zmíněn i v Deklaraci smluvních
stran Úmluvy a/nebo Protokolu z roku 1951, která byla přijata u příležitosti 50. vý-
ročí přijetí Úmluvy v roce 2001.49 Zde je uvedený princip dán do souvislosti s oblas-
tí uprchlickou, ale i právem lidských práv.50 Deklaraci lze dle výkladového pravidla
v čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 pojímat jako „dohodu tý-
kající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami“,51
a můžeme tedy dojít k závěru, že státy takto chtějí princip nenavracení minimálně
v rozsahu čl. 33 Úmluvy vykládat vždy. Podobné stanovisko nalezneme i v některých
rozsudcích.52 Objevují se též úvahy o tom, že jde o kogentní princip. Tak jej hodnotí
nejen někteří autoři,53 ale i soft law dokumenty, zejména regionální Cartagenská de-
klarace (1984)54 či Zpráva UNHCR z roku 1985 o mezinárodní ochraně pro Valné
shromáždění OSN.55
Zmíněné úvahy jsou ovšem zarámovány tím, že princip nenavracení je v různých
smluvních instrumentech definován odlišně. Každá z uvedených smluv obsahuje jinak
formulované důvody pro nenavracení. Lze definovat určité „tvrdé jádro“, tedy důvod,
který je obsažen ve všech smlouvách, a to jak explicitně vypsaný, tak i jako implicitní
podmnožina tam formulovaného. Takovým společným jmenovatelem bude povinnost
nenavracet osobu tam, kde by jí hrozilo mučení. Lze proto shrnout, že minimálně
v rozsahu povinnosti nenavracení osoby tam, kde by jí hrozilo nebezpečí mučení, je
48 Srov. rozsudek Mezinárodního soudního dvora (MSD), případ Nikaragua v Spojené státy Americké
(Vojenské a polovojenské aktivity v a proti Nikaragui), rozsudek z 27. 6. 1986, odst. 186.
49 Deklarace smluvních stran Úmluvy a/nebo Protokolu o právním postavení uprchlíků z roku 2001 (text
dostupný např. na webové stránce UNHCR , [online]
Citováno 12. 6. 2015). Jde o dokument, který byl přijat v prosinci 2001 na setkání ministrů smluvních
stran Úmluvy a/nebo Protokolu, které bylo konáno u příležitosti 50. výročí přijetí Úmluvy.
50 Srov. bod 4 této deklarace.
51 Srov. čl. 31 odst. 3 písm. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969.
52 Srov. např. rozsudek jihoafrického soudu ve věci Kabuika v Minister of Home Affairs z roku 1997 (cito-
váno In: DUGARD, J. et al. International Law: A South African Perspective. 3rd ed. 2005, reprinted
2007. Cape Town: Juta and Co, Ltd., 2007).
53 Srov. MUSALO, K., MOORE, J., BOSWELL, R. A. Refugee law and policy: a comparative and inter-
national approach. 3rd ed. Durham, N.C.: Carolina Academic Press, 2007, s. 49; HAILBRONNER, K.
(ed.) EU Immigration and Asylum Law: Commentary. Munchen: C.H. Beck-Hart-Nomos, 2010,
s. 106 a násl.
54 Srov. bod 5: „This principle is imperative in regard to refugees and in the present state of international
law should be acknowledged and observed as a rule of jus cogens.“
55 „Non-refoulement has now come to be a characterized as a peremptory norm of international law .“