SLP 10 (2016)

o extrateritoriálním účinku konkrétní normy, například čl. 33 Úmluvy o právním po-

stavení uprchlíků.

Co se týče toho, co rozumíme extrateritoriálním účinkem, odlišme otázku extra-

teritoriální aplikace normy (potažmo smlouvy) a extrateritoriálního účinku normy.

Kupříkladu čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je apli-

kovatelný i v případech, kdy na území některé ze smluvních stran pobývá osoba, která

má být navrácena do státu, kde jí hrozí nebezpečí mučení. Povinnost státu respektovat

zákaz mučení v čl. 3 dané úmluvy má dopad na nemožnost vydání osoby na území

státu, kde by jí hrozilo mučení. Norma má tedy účinek i mimo území smluvního

státu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně smlouvy

zaměřené na ochranu lidských práv obvykle ukládají státům povinnost respektovat

a zajistit lidská práva jednotlivcům podléhajícím jejich

jurisdikci

; z rozhodovací čin-

nosti příslušných kontrolních mechanismů můžeme dovodit ale i zákaz navrácení osob

tam, kde by jim hrozilo danými smlouvami zakázané jednání, tedy i mimo jurisdikci

daného státu. Stát se zdržuje určitého chování, aby nedošlo k porušení lidských práv

konkrétní osoby jiným státem. Stát, z něhož by osoba byla navracena, by měl, obrazně

řečeno, na rukou krev, pokud by ji navrátil s vědomím možné újmy. Úmluva o práv-

ním postavení uprchlíků či Úmluva proti mučení explicitně tuto povinnost stipulují,

u smluv ostatních je ke zmíněnému třeba dojít interpretací. Typicky je takto vykládán

právě zákaz mučení a podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo tres-

tání v těch smlouvách, kde není navrácení výslovně zakázáno.

Navrátit stát nesmí

osobu tam, kde by jí hrozila vymezená újma, ať se již jedná o smluvní stát té které

smlouvy, anebo nikoli.

Zde jde vždy o účinky konkrétních norem mimo území státu.

Extrateritoriální

aplikací

tak rozumím aplikaci smlouvy či konkrétní normy na oso-

bu v době, kdy se nenachází fyzicky na území státu, resp. na území, nad nímž stát

vykonává svoji suverénní moc. Je spojena s jednáním mimo území státu, které je ale

S důrazem na nenavracení mohou být aplikovány i další práva, např. právo na život, právo na respekto-

vání soukromého a rodinného života a další.

Srov. stanovisko Výboru pro lidská práva ve věci

Charles Chitat Ng. proti Kanadě

bod 6.2 („

If a person

is lawfully expelled or extradited, the State party concerned will not generally have responsibility under the

Covenant for any violations of that person‘s rights that may later occur in the other jurisdiction. In that sense

a State party clearly is not required to guarantee the rights of persons within another jurisdiction. However,

if a State party takes a decision relating to a person within its jurisdiction, and the necessary and foreseeable

consequence is that this person‘s rights under the Covenant will be violated in another jurisdiction, the State

party itself may be in violation of the Covenant. That follows from the fact that a State party‘s duty under

article 2 of the Covenant would be negated by the handing over of a person to another State (whether a State

party to the Covenant or not) where treatment contrary to the Covenant is certain or is the very purpose of the

handing over. For example, a State partywould itself be in violation of the Covenant if it handed over a person

to another State in circumstances in which it was foreseeable that torture would take place. The foreseeability

of the consequence would mean that there was a present violation by the State party, even though the conse-

quence would not occur until later on.

“). Ostatně podobně též již zmíněný rozsudek ESLP,

M.S.S. v Belgie

a Řecko

, stížnost č. 30696/09, rozsudek z 21. ledna 2011.