SLP 10 (2016)

tábora bude jednat jako orgán onoho jiného státu. Možné porušení může nastat při

tzv. pre-screeningu, tedy v situaci, kdy orgány jiného než teritoriálního státu zjišťují

na letišti, zda konkrétní osoby cestující do jeho země vpustí do letadla. Podobně je

otázkou, jakou odpovědnost by měl mít stát v případě, že se dohodne s jiným státem

na provádění řízení o tom, zda osoba je či není uprchlíkem;

pokud tento jiný stát

aplikuje rozdílné standardy než stát, který jej řízením pověřil, pak jsou namístě úvahy

o odpovědnosti nad případným porušením principu

non-refoulement

také. Stejně tak

je otázkou, jak hodnotit v tomto kontextu tzv. sankce pro dopravce,

a další podobné

instituty aplikované státy Evropské unie.

Daleko častěji bude v praxi nejspíše docházet k tzv.

chain refoulement

, kdy jeden stát

navrátí osobu do státu jiného, který ale sám neprovede řízení a osobu pošle do dalšího

státu; zde se ale bude jednat o extrateritoriální účinek konkrétní normy, stát je odpo-

vědný bez toho, že by jednal mimo své území.

͸.͹ Aplikace principu

non-refoulement

na volném moři

Volným mořem je myšlena část moře, která nenáleží žádnému státu, kde žádný stát

nevykonává svoji suverenitu. Pobřežní stát má možnost činit si nároky na určité vyme-

zené oblasti moře, s nímž sousedí. To se týká pobřežního moře, které si stát může sta-

novit v šíři až 12 námořních mil od tzv. základní linie, a které je považováno za území

pod jeho svrchovaností, anebo kupříkladu přilehlé zóny či výlučné ekonomické zóny,

v nichž má stát smluvně definovaná práva daná Úmluvou o mořském právu.

V při-

lehlé zóně (tedy v pásmu, které navazuje na pobřežní moře směrem do moře) má stát

možnost provádět kontrolu, aby zabránil „porušování jeho celních, finančních, přistě-

hovaleckých nebo zdravotnických předpisů na jeho území nebo v pobřežním moři“,

stále tedy má stanoveny určité možnosti aktivit, ale jinak jde o oblast, která již spadá

pod obecný režim volného moře.

Navážu-li na výše uvedené, je zřejmé, že státy mají povinnosti i v případě, kdy je jim

jednání osob přičítáno i mimo jejich území. Vlastně ke všem výše uvedeným úmluvám

najdeme a) zajímavé argumenty pro a proti v literatuře i v praxi států, a k některým

z nich i b) důležitá rozhodnutí mezinárodních soudních či kvazisoudních mechanismů.

S ohledem na rozsáhlost literatury se – vzhledem k účelu této části publikace – zaměřím

na otázku extrateritoriální aplikace čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Srov. tzv. off-shore procedure v Austrálii. Srov. DAVIES, S. E. Legitimising Rejection: International

Refugee Law in Southeast Asia.

Sankce pro dopravce jsem v českém jazyce více rozebírala v HONUSKOVÁ, V. Definice uprchlíka

a její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická

fakulta, 2011, s. 201-204, kde jsou i odkazy na další literaturu.

Zajímavý exkurs poskytuje O´NIONS, H. Asylum – A Right Denied: a critical analysis of European

asylum policy. Ashgate, 2014., s. 165 a násl.

Srov. Úmluva o mořském právu z roku 1982 (publ. pod č. 240/1996 Sb.).

Srov. čl. 33 Úmluvy o mořském právu.