SLP 10 (2016)

28 / 192

26
Úmluva se otázkou extrateritoriální aplikace nezabývá. 87 Podle názoru převážné části
literatury je třeba předpokládat, že čl. 33 má být aplikován vždy, když se uprchlík 88 na-
chází pod jurisdikcí státu, tedy se nachází pod efektivní kontrolou státu, anebo je pří-
mo extrateritoriálním aktem státního orgánu ve svých právech zasažen.89 Argumenty
pro užší pojetí, tedy pojetí, že je norma aplikovatelná pouze na území státu, vycházejí
z více věcí. Lze se opřít o formulaci čl. 33 odst. 2, který umožňuje státům odmítnout
výhody daného ustanovení uprchlíkovi, který může být z vážných důvodů považován
za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, a vztahuje se tedy na osoby, které již
na území daného státu jsou,90 a proto by nebylo logické, kdyby byl teritoriální roz-
sah prvního odstavce širší. Akcentovat se dá i použití slov „nevyhostí“ či „nenavrátí“,
které předpokládají uprchlíkovu přítomnost na území; byť slovo navrátit je otevřeno
i širšímu pojetí. Pro širší pojetí, tedy pro možnost extrateritoriální aplikace hovoří jak
použití slov „jakýmkoli způsobem“, tak předmět a účel Úmluvy (zajistit uprchlíkům
co největší možnost užívat základních práv a svobod), a i to, že státy by skrze aplikaci
pouze na území jednaly z hlediska Úmluvy mala fide, ve zlé víře, obcházely by ji.
Pokud se podíváme na některý z dokumentů, které se otázkou zabývají, nalezneme
například argumentaci UNHCR, který dovozuje, že se čl. 33 aplikuje vždy, když stát
vykonává jurisdikci, tedy i na hranicích, na území jiného státu, či na volném moři.
Odkazuje mimo jiné na doporučení Výkonného výboru (Executive Committee), kte-
ré ale v jím zmíněných doporučeních hovoří převážně „jen“ o povinnost respektovat
danou normu na hranicích (a takto, pouze a jen takto, nalezla své vyjádření v regionál-
ních instrumentech). UNHCR formuluje svůj názor v tom smyslu, že rozhodujícím
kritériem není pobyt osoby na území státu či území pod kontrolou státu, ale to, zda je
uprchlík pod efektivní pravomocí a kontrolou státu.91
Státy nejsou tomuto pojetí vždy nakloněny. Je to možné doložit jak snahou o zave-
dení pre-screening-ů, off-shore řízení, sankcemi pro dopravce, tak i skrze níže popsané
případy. Explicitně se přiklonily k rozšíření jurisdikce i na hranice států, avšak oblast
87 Srov. jen doložku o územní působnosti ve čl. 40 Úmluvy, která ale nedává odpověď na pokládané otázky.
88 Je třeba si uvědomit, že uprchlíkem se osoba (jež splňuje definici uprchlíka) stává momentem, kdy překročí
hranice svého státu, jakékoli uznání ze strany státu o tom, zda uprchlíkem je či není, je deklaratorní.
89 LAUTERPACHT, E., BETHLEHEM, D. The scope and content of the principle of non-refoulement:
Opinion. In: FELLER, E., TŰRK, V., NICHOLSON, F. (eds.). Refugee Protection in International
Law: UNHCR’s Global Consultation on International Protection. Cambridge: Cambridge University
Press, 2003, s. 108 a násl., GOODWIN-GILL, G. S., MCADAM, J. The Refugee in International
Law. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 246., HATHAWAY, J.C. Rights of Refugees
under International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 339, WOUTERS, C. W.
International Legal Standards for the Protection from Refoulement. Antwerp/Oxford/ Portland:
Intersentia, 2009, s. 50 a další.
90 Srov. např. argumentaci Nejvyššího soudu USA v rozsudku Sale v Haitian Centers Council, 509 U.S.
155 (1993).
91 Srov. odst. 35 Poradního stanoviska UNHCR k extrateritoriální aplikaci povinnosti non-refoulement
v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a Protokolu o právním postavení uprchlíků z 26. 1. 2007
(dostupné na [[online]. Citováno 10. 1. 2015.