SLP 10 (2016)

31 / 192

29
které země a s přítomností personálu z obou zemí. Státy se zde také zavázaly k navrace-
ní nelegálních migrantů. Tyto smlouvy Itálie použila k tomu, aby politicky 100 i právně
odůvodnila navracení lodí z volného moře do Libye, a i když nehovořila o navracení,
ale o doprovodu uprchlíků zachráněných na moři do jejich výchozí země, fakticky šlo
o navrácení. Libye přitom patřila (a ostatně dosud patří) mezi země, které nepodepsaly
Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Zákaz navracení plynoucí z čl. 33 Úmluvy
proto nemusí respektovat, byť bude samozřejmě vázána principem non-refoulement
v rozsahu obyčeje. V roce 2009, v době, kdy byl případ těchto migrantů předklá-
dán před Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), prováděl v Itálii šetření
Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo
trestání. Ten shledal předmětný námořní zábranný program jako porušující princip
non-refoulement, ježto v případě Libye není možné hovořit o bezpečné zemi z hlediska
dodržování lidských práv, resp. uprchlického práva.101
Dvacet čtyři z dvou set dotčených migrantů podalo k ESLP stížnost kvůli možnému
porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 4 Protokolu č. 4 k této
úmluvě. Otázku jurisdikce, tedy to, zda se tvrzené porušení práv uskutečnilo v juris-
dikci Itálie, byť extrateritoriálně, řešil soud jako první. Jak uvedl, s ohledem na to, že
operaci prováděly italské vojenské lodě (lodě plující pod italskou vlajkou), byli stěžo-
vatelé pod de jure i de facto kontrolou italských úřadů, a podléhali tak italské jurisdikci.
Otázka tvrzeného porušení čl. 3, článku, který zakazuje mučení, kruté, nelidské či po-
nižující zacházení a trestání, pak byla řešena jako a) přímé refoulement, tedy navrácení
do Libye a b) jako nepřímé refoulement, tedy hrozba navrácení osoby ze strany Libye
do jiného státu. Itálie opakovaně zdůrazňovala, že stěžovatelé nepožádali o ochranu
(o azyl), že šlo o záchrannou operaci, kde není povinnost dopravit osobu na území
státu, ale poskytnout nezbytnou pomoc, a že je vše činěno na základě bilaterálních
závazků ke spolupráci při potírání nelegální migrace.
ESLP ve svém rozhodnutí zdůraznil pochopení pro obtížné situace států, které čelí
přílivu migrantů, ale zároveň uvedl, že se státy nemohou zprostit svých závazků ply-
noucích z Evropské úmluvy například odkazem na jiné mezinárodní smlouvy. Podle
ESLP Itálie měla a mohla vědět, jaká je z hlediska lidských práv situace v Libyi, jaká je
úroveň jejich porušování a jaké je postavení uprchlíků. Podle soudu pak je stát vázán
povinností nenavracet i tehdy, pokud uprchlíci nepožádali o azyl, a i v průběhu operací
na volném moři. Soud shledal porušení čl. 3 Evropské úmluvy v obou směrech, tj. jak
kvůli přímému, tak i kvůli nepřímému refoulement, a také porušení čl. 4 Protokolu č. 4.
Karlova v Praze – Právnická fakulta, 2015, s. 147 a násl. Otázce se Eliška Flídrová věnuje i v druhé části
této publikace.
100 Italský premiér dokonce zpochybnil povinnost respektovat princip non-refoulement na volném moři.
Tamtéž.
101 Srov. zprávu výboru: Report to the Italian Government on the visit to Italy carried out by the European
Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (CPT)
from 27 to 31 July 2009. Dostupné online:
[online]. Citováno 17. 7. 2014.