SLP 10 (2016)

za zvlášť závažný zločin.

Je zřejmé, že osobu není možné navrátit z

území státu

, kde

hledá útočiště. Nejasnými místy mohou ale být hranice států, či prostor za hranicemi

států, který zároveň není územím jiného státu.

K tomuto tématu se vrátíme v samo-

statné podkapitole.

Stát je zavázán osobu nenavrátit na

hranice

území (

to the frontiers of

territories

), kde

by hrozilo nebezpečí jejímu životu či svobodě. Úmluva nehovoří o nutnosti přijmout

osobu na území konkrétního státu, například toho, v němž se přihlásil jako uprchlík či

žadatel o ochranu. Naopak úmluva implicitně povoluje navrácení osob do jiné země,

dokonce lze v jakémkoli jiném případě než v tom, který je definován čl. 33 odst. 1,

navrátit zpět i uprchlíka, můžeme si představit například jeho častou diskriminaci

z důvodu národnosti, která ale nebude dosahovat intenzity ohrožení života či osobní

svobody. Do jiné země tedy stát teoreticky uprchlíka odeslat může. Tato možnost je

předmětem oprávněné kritiky kvůli hrozbě tzv.

chain refoulement

, řetězového navrace-

ní, ježto není zaručeno (pokud neexistuje smluvní ukotvení), že tento jiný stát osobu

přijme a umožní jí setrvat na svém území jako uprchlíkovi. Rizika uvedeného přístupu

vyniknou, pokud si spojíme a) možnost i tohoto státu odeslat osobu jinam s b) rozdíl-

nými lidskoprávními standardy v různých státech danými jejich odlišnými smluvními

závazky a c) s neexistencí kontrolního mechanismu k Úmluvě, což zapříčiňuje rozdílný

výklad pojmů včetně prvků definice. Zjistíme pak, že záruky nenavrácení mohou být

pro osobu nižší a nižší, až se skutečně může ocitnout ve své domovské zemi.

Přemístění osoby do jiného státu, tzv. přesídlení, je ale zároveň – spolu s možnos-

tí návratu, a garancí práv z Úmluvy ve státě – jednou z variant ochrany uprchlíků,

a jedním z řešení, na kterých trvaly některé státy při tvorbě Úmluvy.

Zde si můžeme

představit zemi, která například není smluvní stranou Úmluvy, a nemůže poskytnout

uprchlíkovi příslušnou ochranu (anebo není z kapacitních důvodů s to tak činit), jiný

stát ale může osobu přesídlit na své území a práva vyplývající z Úmluvy jí nabídnout.

ͷ.͸ Princip

non-refoulement

v dalších univerzálních smlouvách

Princip

non-refoulement

je obsažen i v dalších úmluvách, kde již není vztažen

ratione

personae

pouze na uprchlíky, nicméně vztahuje se

na ně. Jedná se o smlouvy z oblasti

lidských práv. Vhled do lidskoprávní normativity je namístě kvůli připomenutí, že

Srov. ust. čl. 33 odst. 2 Úmluvy: „

2. Výhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány uprchlíkem,

který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, nebo který poté, co

byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost této

země.

“ Ostatně v určitých případech je osoba z dobrodiní ochrany vyloučena, např. při spáchání zločinu

podle mezinárodního práva apod., srov. ust. čl. 1F Úmluvy.

Srov. základní pojmy v BOELES, P., DEN HEIJER, M., LODDER, G., WOUTERS, K. European

Migration Law. Antwerp-Oxford-Portland: Intersentia, 2009, s. 13.

Srov. stanovisko italského delegáta na konferenci, kde by vytvořen text Úmluvy, který uvedl, že Itálie

může dodržovat Úmluvu pouze tehdy, pokud ji zároveň přijme většina států, které přijímají uprchlíky

v rámci přesídlení. Jen tehdy bude možné na omezenou dobu přijímat uprchlíky na území Itálie (UN

Doc. A/CONF.2/SR.3, s. 5-6).