15 / 64
15
Tescoma magazín |
Jak velká je MasterChef šance pro amatér-
ské kuchaře?
Ti úspěšní musejí být trochu exhibicio-
nisté, obětovat práci, soukromí, rodinu,
zájmy, volný čas. Musí být slušní kuchaři,
mít potenciál. Někdo má pocit, že chce
být slavný šéfkuchař, mít restauraci, bis-
tro, ale je důležité, aby pochopil, že i když
třeba vyhraje, je pořád na začátku. Musí se
rozvíjet, sebevzdělávat, cestovat. Není to tak,
že vyhrál a budou se hrnout nabídky. Ano,
je to i o štěstí, ale je třeba jít té příležitosti
naproti. Pár lidí se z minulého kola uchyti-
lo, ale pro soutěžící je těžké ustát už jen to,
že se stanou přes noc mediálně známí, a je
nutné se s tím nejen vyrovnat, ale zúročit to.
Pojďme od amatérů k profesionálům. Letos
jste byl prezidentem národního kola me-
zinárodní kuchařské soutěže Bocus d‘ Or.
Jaká je úroveň našich současných mladých
kuchařů?
Mám trochu obavy, kam se to v Čechách
posouvá. Nemáme nástupnickou genera-
ci. Ačkoli je kuchařina trendy, zdá se mi,
že ji chce skutečně dělat čím dál míň lidí.
My, když jsme začínali, byl daný nějaký
vývoj, ze školy jsme vycházeli už jako hotoví
kuchaři. Dneska je problém na úrovni
škol, praxe, navíc mi chybí zodpovědnost
a větší pokora. Všichni hned chtějí dělat
šéfkuchaře, chtějí pozici, slušné peníze.
Pokud na to mají, proč ne, ale pak nemů-
že být priorita to, že chci mít o víkendu
volno, jet na fesťák, jít na Náplavku...
Co je tedy podle vás nejdůležitější, aby ku-
chař vystoupal co nejvýš a udržel se?
Pokora, cílevědomost, zdravá sebe-
důvěra, chuť se učit novým věcem
a trpělivost. Všechno chvíli trvá...
Jak v sobě člověk objeví, že má srdce
kuchaře?
Bavilo mě to od malička. Po střední jsem
chtěl jít na chemii, protože to mě taky
bavilo, ale začal jsem vařit, a když se sta-
ne práce koníčkem, tak je to dar. Co
víc si přát, než že se do práce těšíte.
Nedivím se. Sedmnáctým rokem řídíte
kuchyně skupiny Kampa Group, z Kampa
Parku koukáte rovnou na Karlův most, jed-
no z nejkrásnějších míst v Praze...
Mám Malou stranu hrozně rád, chodil jsem
tu už do školky a při tom profesním návratu
jsem měl štěstí na lidi okolo sebe, na majite-
le. Mám volnost v tom, co tu vaříme, a když
si vezmu staré jídelní lístky a vidím, kam se
to posunulo co se týče technik, kvality, mám
radost. Řada zdejších kuchařů má dnes
úspěšné kariéry, a když se setkáme a slyším
„Máro, díky, to byla škola“, je to hřejivý. Pro-
tože my nejsme architekti, po nás ty výsledky
práce mizí hned. Ale přestože i tady byla
těžká období – povodně, ekonomické krize,
ustáli jsme to. A ať je jakákoli roční doba,
když si tady ráno sednu s kávou a s počíta-
čem, abych naplánoval den, je to fajn pocit.
Vařil jste celebritám od hvězd showbyzny-
su po krále a prezidenty, pro koho vaříte
nejraději?
Pro přítelkyni, která je úžasný strávník. Jídlo
si umí užít a ocenit je od ovocného salátu
k snídani po humra. Je nadšená a jí úplně
všechno, pomalu i schránky z humra.
Co dál, máte nějaký další kuchařský sen?
Beru věci tak, jak jdou. Důležité je, aby
mne práce bavila. Za michelinským pozlát-
kem se nehoním a třeba budu za deset let
vařit v nějaký chajdě na horách. I to může
být to nejhezčí, co může kuchař mít.
Na Tescomě se mi líbí,
že je to česká společnost,
funguje už řadu let
a jsem mile překvapen
sortimentem, šířkou
nabídky i tím, co všechno
dokážou udělat. Líbí
se mi jejich strategie, je
to dravá a prosperující
firma, a proto jí fandím.