139 / 610
137
zinárodní ochrany
na jiný stát, než který by k tomu podle příslušných legislativních
aktů (nařízení Dublin III) měl povinnost. Jsem proto toho názoru, že Rada při vydání
Prvního a Druhého rozhodnutí jednala nad rámec pravomoci zakotvené v čl. 78(3)
SFEU.
I kdyby však právní základ v čl. 78(3) SFEU pro přijetí těchto rozhodnutí použi-
telný byl, nemohu se ubránit pochybám o tom, zda přijatá rozhodnutí dodržují zása-
du proporcionality. Jednak nejsem přesvědčena o tom, že jsou způsobilá dosáhnout
zamýšlených cílů (dosavadní průběh relokačního plánu přitom tyto závěry bohužel
spíše podporuje), jednak je diskutovatelné, zda jsou vůbec k dosažení těchto cílů po-
třebná.
132
Vzhledem k tomu, že právní řád EU obsahuje směrnici 2001/55, jež byla
přijata s cílem reagovat právě na situace tohoto typu, měla podle mého názoru Komise
a Radou přednostně zvolit toto, již existující, právní řešení. Je sice pravda, že lze na zá-
kladě této směrnice poskytovat oprávněným skupinám osob ochranu pouze po dobu
2 let
133
, 2 roky jsou podle mého názoru nicméně za dané situace relativně dlouhou
dobou na to, aby se státy pokusily nalézt trvalejší řešení (kupř. novelizací Dublinu III,
příp. samotné směrnice o dočasné ochraně). I dočasný relokační mechanismus je ko-
neckonců míněn pouze jako provizorní řešení celého problému a jeho platnost je v zá-
sadě plánována na 2 roky. Na rozdíl od něj má však směrnice o dočasné ochraně větší
potenciál zátěž azylových systémů skutečně snížit a vyrovnat se s masivním přílivem
státních příslušníků třetích zemí, neboť nevyžaduje individualizované azylové řízení.
Jako celek se mi tedy jeví jako efektivnější a potenciálně i politicky přijatelnější řešení.
I v případě, že by Soudní dvůr takovou argumentaci akceptoval, je však možné, že
porušení proporcionality přesto neshledá jako natolik zjevné a závažné, aby dočasný
relokační mechanismus prohlásil za neplatný.
132
Obdobně též
Slovenská republika proti Radě,
C-643/15,
bod 6: “
Napadené rozhodnutí je ve
zjevném
rozporu
se zásadou proporcionality, jelikož
zjevně
není
ani vhodné
a
ani nezbytné
k dosažení sledovaného cíle
.”
133
Srov. čl. 4 sm. 2011/55.