134 / 610
132
podmínky pro její přiznání, což mohou být i
desítky
let. Materiálně lze tedy přijatá
opatření jen obtížně kvalifikovat jako „dočasná“ ve smyslu čl. 78(3) SFEU, neboť je-
jich účinky jsou spíše dlouhodobého, nežli krátkodobého charakteru.
Omezení zakotvené v právním základu čl. 78(3) SFEU by přitom nemělo být možné
jednoduše obejít tím, že se formální délka účinnosti a platnosti dotčeného aktu stanoví
na několik málo měsíců či let. Zvláště s přihlédnutím k tomu, že přítomnost přísluš-
níků třetích států na území státu a povinnost poskytovat jim mj. v režimu národního
zacházení sociální práva je podstatným zásahem do suverenity státu a má i závažné
ekonomické dopady
90
. Aktivita EU v oblasti migrace a azylu přitom musí brát v potaz
potenciální konflikt mezi pravomocí EU a státní suverenitou jednotlivých členských
států a snažit se mezi nimi nastolit rovnováhu.
91
Rozhodující by proto měl být
obsah
přijatého rozhodnutí, nikoliv (ryze formální) délka jeho účinnosti, neboť jedině tak lze
posoudit jeho skutečné dopady na členské státy a reálný zásah do jejich oprávněných
národních zájmů. Z těchto důvodů mám za to, že podmínka „dočasnosti“ v případě
Prvního a Druhého
92
rozhodnutí splněna není.
4. Dodržení zásady proporcionality
4.1 Zásada proporcionality a posuzování jejího dodržení – obecně
Podle čl. 5(4) SEU nesmí činnost EU, co do formy ani obsahu, překročit rámec
toho, co je „
nezbytné
pro dosažení cílů Smluv
“. Jako pravidlo tedy musí být veškerá
legislativní i správní činnost EU, tj. výkon svěřených pravomocí, v souladu se zásadou
proporcionality.
93
Dbát na její dodržování je přitom povinností každého orgánu EU.
94
Z hlediska hierarchie právních norem lze zásadu proporcionality v čl. 5(4) SEU řadit
mezi primární právo. Z tohoto důvodu může být důvodem neplatnosti unijních práv-
ních aktů
95
. Test užívaný Soudním dvorem k přezkumu splnění zásady proporcionality
sestává ze dvou až tří kroků. V prvních dvou krocích se zkoumá vhodnost zvoleného
opatření (jeho způsobilost dosáhnout proklamovaného cíle) a jeho potřebnost (tj. zda
je nutné k dosažení vytyčeného cíle a zda neexistují jiná efektivní opatření, jež by více
šetřila jiné přítomné zájmy a hodnoty). Posledním krokem je posouzení proporciona-
lity v užším smyslu, tj. zda opatření ve prospěch dosažení svého cíle nepřiměřeně neo-
mezuje jiné důležité zájmy (např. práva jednotlivce). Ne vždy je však nutné posuzovat
90
Srov. Veebel, V., Markus, R., op. cit., s. 258.
91
Srov. Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 777: „
The EU`s involvement in this field of law […] has to manage
two distinct but related conflicts:
the balance
between
EU competence in this field
and
national sovere-
ignty
[…]
.“
92
Obdobně též
Slovenská republika proti Radě
, C-643/15, bod 5 (bez bližšího odůvodnění) a zejm.
Maďarsko proti Radě
, C-647-15, bod 2: „
S institutem „dočasných opatření“ […] je neslučitelné opatření
přijaté na dobu 24 měsíců – a v určitých případech na dobu 36 měsíců –
jehož důsledky navíc přetrvávají
i po uplynutí řečené doby.“
93
Srov. čl. 5(1) věta první SEU, Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 116. Blíže též Svoboda, op. cit., s. 48.
94
Srov. čl. 1 Protokolu (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality.
95
Srov. Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 551-558.