SBORNÍK 66 SVOČ 2016

131 / 610

129
Je jistě možné argumentovat, že špatná a nedostatečná ostraha vnější hranice a pro-
blémy s tím spojené mohou být do značné míry způsobeny členskými státy samotný-
mi. I v případě, že by tomu tak v současné situaci bylo, je však zároveň nesporné, že
pravidla stanovená v nařízení Dublin III přenášejí odpovědnost za vyřizování žádostí
o mezinárodní ochranu v EU v zásadě výlučně na členské státy na vnější hranici EU,
tj. zejména na státy jižní a východní Evropy (z nichž mnohé navíc patří mezi chudší
členské státy).72 Kromě toho je otázka, zda by to, že je vzniklý „stav nouze“ do jisté
míry způsoben neplněním závazků plynoucích z práva EU, mělo při aplikaci čl. 78(3)
SFEU hrát roli, a to především za okolností, kdy nezvládnutí situace ze strany někte-
rých členských států působí problémy EU jako celku73. Pohyb statisíců lidí napříč EU
ve snaze si „vycestovat“ mezinárodní ochranu v kýžených členských státech spojený
s nedostatečnou akceschopností EU totiž motivuje jednotlivé členské státy přijímat
individualistická a nekoordinovaná opatření bez ohledu na celek74 a ve výsledku vede
k odklonu od skutečně „společné“ azylové politiky75. Ze znění čl. 78(3) SFEU se při-
tom zdá, že jeho hlavním cílem je právě řešit aktuálně nastalé problémy, nikoliv hledat
jejich viníka. Je proto logičtější posuzovat existenci „stavu nouze“ objektivně a nikoliv
s ohledem na možné prohřešky jednotlivých členských států. Zajistit dodržování práva
EU je primárním cílem řízení pro porušování Smluv podle čl. 258 a 259 SFEU, niko-
liv právního základu v čl. 78(3) SFEU.
3.2 Podmínka třetí: přijetí ve prospěch dotčených členských států
(„for the benefit of the Member State(s) concerned“)
Účelem opatření podle čl. 78(3) SFEU je pomoci členským státům vyřešit stav nou-
ze, jemuž v oblasti azylové politiky čelí. Z logiky věci tedy plyne, že přijaté dočasné
opatření musí být přijato ve prospěch členského státu, příp. států, které se potýkají
s náhlým přílivem příslušníků třetích zemí a v důsledku toho čelí nouzové situaci.
Obě rozhodnutí byla přijata s cílem ulehčit azylovým systémům Itálie a Řecka76,
čelícím nouzové situaci ve smyslu čl. 78(3) SFEU. Relokace části žadatelů o meziná-
rodní ochranu do jiných členských států sníží nápad žádostí, jež budou muset azylové
systémy obou států řešit, a zároveň ulehčí jejich přetíženým přijímacím kapacitám77.
Aniž by bylo třeba posuzovat vhodnost či efektivitu přijatých opatření (což je již otáz-
ka proporcionálního výkonu přenesených pravomocí), je tedy možné konstatovat, že
První i Druhé rozhodnutí třetí podmínku prima facie splňují.
72 Srov. Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 796.
73 Srov. Veebel, V., Markus, R.: Europe‘s Refugee Crisis in 2015 and Security Threats from the Baltic Perspective.
In: Journal of Politics and Law, Vol. 8, No. 4/2015, s. 258.
74 Obdobně Selac, op. cit., s. 73-74 a 106-107.
75 Viz čl. 78 SFEU.
76 Srov. např. bod 21 preamb. a čl. 1 Prvního rozhodnutí a bod 26 preamb. a čl. 1(1) Druhého rozhodnutí.
77 Obdobně Peers, S.: Relocation of Asylum-Seekers in the EU: Law and Policy, publikováno 24.9.2015,
dostupné z: >.