127 / 610
125
oproti tomu již stanovuje jednotlivým členským státům
závazné kvóty
.
48
V důsledku
toho se liší i okruh členských států, jež se relokace účastní. Zatímco Druhým rozhod-
nutím jsou vázány
všechny
členské státy (s výjimkou těch, jež mají opt out v oblasti
svobody, bezpečnosti a práva
49
a nerozhodly se zapojit
50
), dobrovolné relokace podle
Prvního rozhodnutí se neúčastní ještě Rakousko a Maďarsko.
51
3. Pravomoc EU
Podle čl. 5 odst. 1 SFEU se vymezení pravomocí EU řídí tzv. zásadou svěřených
pravomocí. Ta spočívá v tom, že EU může vykonávat pouze ty pravomoci, které jí
členské státy za účelem dosažení cílů EU v zakládacích Smlouvách svěřily
52
. Pokud
jí určité pravomoci Smlouvami svěřeny nebyly, platí, že nadále náležejí členským stá-
tům
53
a spadají do jejich výlučné pravomoci
54
. Každý orgán nebo instituce EU proto
může jednat pouze v mezích pravomocí, jež jim svěřuje primární právo.
55
Z tohoto
důvodu musí mít každý právně závazný akt EU svůj právní základ v primárním právu
nebo jiném existujícím právním aktu, který dokládá, že ke svěření potřebných pravo-
mocí došlo a EU je členskými státy oprávněna v dané věci jednat.
56
Právní základ také
zároveň stanoví konkrétní procesní a případně i obsahové podmínky, jež akt přijatý
na jeho základě musí splňovat.
57
Předmětná Rozhodnutí Rady se odvolávají na právní základ obsažený v čl. 78 odst. 3
SFEU. Toto ustanovení umožňuje Radě, aby na návrh Komise a po konzultaci s EP
přijala dočasná opatření v případech, kdy se některý z členských států ocitne v dů-
sledku „
náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí
“ ve stavu nouze. Z dikce před-
mětného ustanovení přitom plyne, že oprávnění Rady jednat je (kromě procesních
aspektů) vázáno i na splnění určitých materiálních předpokladů: rozhodnutí může
být vydáno za předpokladu, že (1.) alespoň jeden členský stát čelí „
náhlému
přívalu
“
příslušníků třetích zemí, v důsledku čehož (2.) se ocitne ve „
stavu nouze
“, přičemž (3.)
daná opatření jsou
dočasné
povahy a (4.) jsou přijata ve
prospěch
uvedeného členského
státu či států.
48
Srov. čl. 4 a Přílohy I a II Druhého rozhodnutí.
49
Srov. body 48-50 preamb. Druhého rozhodnutí a Protokoly č. 21 a 22.
50
Možnosti podle čl. 4 Protokolu č. 2, resp. čl. 4 přílohy k Protokolu č. 22 využilo pouze
Irsko. Viz pozn. výše.
51
Srov. výsledky jednání Rady ze dne 20.7.2015, s. 4-5 a sdělení Komise COM(2016) 165, op. cit., s. 3.
52
Srov. čl. 5(2) SEU.
53
Srov. čl. 4(1) a čl. 5(2) věta druhá SEU.
54
Srov. Svoboda, op. cit., s. 58. To ovšem nevylučuje povinnost členských států vykonávat své výlučné
pravomoci v souladu s právem EU – a to především konformně se základními svobodami vnitřního trhu
a občanstvím EU, tak jak je vykládá Soudní dvůr. Srov. k tomu např. Craig, P., De Búrca, G.:
EU law:
Text, Cases, and Materials
. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 85-86 či Svoboda, op. cit., s. 58.
55
Srov. čl. 13(2) SEU, blíže viz Barnard, C., Peers, S. (eds.):
European Union Law
. Oxford: Oxford
University Press, 2014, s. 105.
56
Srov. Barnard, C., Peers, S. (eds), op. cit., s. 106 a Svoboda, op. cit., s. 54.
57
Srov. Barnard, C., Peers, S. (eds), op. cit., s. 106.