138 / 610
136
na základě dobrovolných závazků jednotlivých členských států
127
. Na druhou stranu
je nutné upozornit, že i dočasný relokační mechanismus se vztahuje pouze na vybrané
skupiny osob – žadatele „
s jednoznačnou potřebou mezinárodní ochrany
“.
128
Rozdíl je
pouze v tom, že působnost Prvního a Druhého rozhodnutí se určuje podle čtvrtletních
statistik Eurostatu, zatímco u dočasné ochrany je okruh beneficientů stanoven přímo
rozhodnutím Rady (s možností členských států v případě změny situace dočasnou
ochranu rozšířit i na další kategorie osob)
129
. Pokud jde o právní závaznost stanove-
ného počtu osob, jimž mají jednotlivé státy poskytnout ochranu, ani První rozhod-
nutí neobsahuje právně závazné kvóty, tudíž nelze
a priori
tvrdit, že by dobrovolnost
automaticky činila ze směrnice 2001/55 méně vhodné řešení než dočasný relokační
mechanismus přijatý podle čl. 78(3) SFEU.
Na základě výše řečeného se domnívám, že lze přesvědčivě tvrdit, že přijetí dočas-
ného relokačního mechanismu
nebylo potřebné
, neboť právo EU již obsahovalo jiný
nástroj řešení, přijatý přímo za účelem reagovat na obdobné krizové situace. Vzhledem
k tomu, že směrnice 2001/55 nevyžaduje individualizované azylové řízení, je možné
ji navíc považovat za způsobilejší dosáhnout zamýšleného cíle – tj. ulehčit přetíženým
azylovým systémům (a to nejen v Itálii a Řecku). Přetížení azylového systému přitom
není problémem pouze Itálie a Řecka – ba naopak, týká se nemalého počtu členských
států, z nichž mnohé jsou v ještě složitější situaci než oba zmíněné státy
130
. Lze uzavřít,
že byť by bylo možné dočasný relokační mechanismus považovat za způsobilý dosáh-
nout proklamovaného cíle, nelze jej zároveň považovat za potřebný k jeho dosažení,
neboť existuje alternativní právní nástroj, jež je dokonce ve vztahu k zamýšlenému cíli
potenciálně efektivnější.
5. Závěr
Vzhledem k tomu, že čl. 78(3) SFEU (ani jemu přecházející čl. 64(2) SES) nebyl
doposud využit, stál zatím mimo zájem jak Soudního dvora, tak právní doktríny. Je
proto obtížné předvídat, jaký postoj Soudní dvůr k výkladu tohoto ustanovení zau-
jme. Obecně lze nicméně podle mého názoru konstatovat, že současná krizová situace
do působnosti čl. 78(3) SFEU spadá
131
, a je tedy možné na jeho základě určitá dočas-
ná opatření přijmout. Navzdory tomu však nejsem přesvědčena o tom, že je Komisí
a Radou zvolené opatření v souladu se všemi podmínkami, jež čl. 78(3) SFEU stanoví.
S přihlédnutím k současné podobě dočasného relokačního mechanismu mám zato,
že spíše než pouhým „dočasným opatřením“ je nutné na něj hledět jako na opatření
dlouhodobého rázu. Jeho podstatou totiž není pouhé provedení azylového řízení v ji-
ném než příslušném státě, nýbrž de facto přenesení odpovědnosti za
poskytování me-
127
Srov. 25 sm. 2001/55.
128
Viz bod 25 preamb. a čl. 3(2) Prvního rozhodnutí a bod 17 preamb. a čl. 3(2) a 4 Druhého rozhodnutí.
129
Srov. čl. 5(3) a 7 sm. 2001/55.
130
Srov. Přílohu č. 2.
131
Obdobně
Peers, S.:
Relocation of Asylum-Seekers
, op. cit.