245 / 610
243
V tomto ohledu bych chtěl vyjádřit naději v aplikaci nového občanského zákoníku,
který řadu těchto projevů slušnosti nově výslovně zakotvuje v podobě právního pravi-
dla. Přestože jde o kodex v mnoha ohledech zastaralý, zdá se, že při nejmenším v otázce
zakotvení zásad – použiji-li námořnické přirovnání – jako kormidelník správně napnul
plachty. Vítr sice zřejmě přijde z jiné strany, než očekával (soukromé právo vždy stálo
na zásadě rovnosti, nelze předpokládat, že na tomto zastávaném východisku budou
soudy něco měnit), podstatné však je, že se bude mít do čeho zapřít a loď se tedy začne
pohybovat.
S ohledem jednak na aktuální trendy v oblasti obchodování evidentně směřující
k potřebě vyšší spolupráce mezi subjekty, tak i na postupný postmoderní ústup mimo-
právních normativních systémů, se zdá být důležité vtahovat do platného práva i čet-
né normy slušnosti, jenž byly dříve v lidském chování považovány za samozřejmé.
159
Příkladem může být např. nová úprava předsmluvní odpovědnosti, explicitní stavení
doby promlčení po dobu lstivého uvedení v omyl, apod. Tato kaustičnost je mnohými
občanskému zákoníku vytýkána, a to legitimním argumentem, že se jedná o pouhé
dekompozice obecných pravidel, navíc již vesměs dovozené judikaturou. Přesto se do-
mnívám, že významnější situace je zásadně vhodnější právně regulovat prostřednictvím
konkrétnějších právních norem,
160
neboť nepřipouštějí příliš mnohoznačnou interpre-
taci a umožňují snazší a strukturovanější subsumpci a aplikaci. Na druhou stranu si
přirozeně uvědomuji nebezpečí spočívající v možné formalistické aplikaci. Dotýkám se
zde již nicméně otázky optimálního normativního přístupu, přičemž určení, zda jsou
vhodnější rigidní pravidla či obecné standardy
161
, je natolik komplexním problémem,
že se mu v této práci již nemohu blíže věnovat.
Epilog: limita právní regulace slušnosti
Jádrem celé této práce bylo hledání právně relevantních projevů slušnosti v obchod-
ních vztazích. Z toho, jak bylo téma představeno, by se mohlo zdát, že je vlastně vše
vyřešeno a slušnost je díky právu zajištěna. To by žel byla mýlka. Právo není samospás-
jehož
účast
ve společnosti skončila, popřípadě právního nástupce takového společníka, odpovídala hodnotě
majetku připadajícího na jeho obchodní podíl.“
Srov. rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Odo 513/2005.
159
V tomto kontextu lze zmínit jakýsi „test potřebnosti“ právní regulace formulovaný R. Jheringem a zmí-
něný J. Bejčkem:
„právní regulace má smysl jen tehdy, nepůsobí-li tržní autoregulace a ani individuální au-
toregulace.“
K nefunkčnosti tržní autoregulace i individuální autoregulace viz kapitola první této práce.
Cit. dle BEJČEK, J. Regulace a trh. In:
Regulace, deregulace, autoregulace: sborník příspěvků z V. konferen-
ce Katedry obchodního práva Masarykovy univerzity dne 18. prosince 2006
. Brno: Masarykova univerzita,
2007, s. 11.
160
K tomu kupř. výzkum korporátního chování provedený Di Lorenzem, který ukázal nízký vliv vágních
právních pravidel na dodržování práva. Naopak konkrétní pravidlo co se týče svého obsahu i sankce
vyvolalo požadovanou změnu chování. Srov. LORENZO, V. Di.
Business Ethics: Law As A Determinant
of Business Conduct
[online]. Journal of Business Ethics, vol. 71, no. 3, s. 275-299 [cit. 6. 3. 2016].
Dostupné z:
http://bit.ly/1TJHrxO161
K tomu srov. SINGER, J.W.
The Rule of Reason in Property Law
[online]. UC Davis Law Review, vol. 46,
no. 5, June 2013 [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z:
http://bit.ly/1XtqEgD