SBORNÍK 66 SVOČ 2016

244 / 610

242
sahování spravedlnosti. Toho lze docílit jen pohledem na danou situaci šířeji v jejích
skutečných lidských důsledcích.
Lze s potěšením konstatovat, že se toto zmíněné potvrdilo na konkrétních případech
i v obchodněprávních vztazích. Na základě závažného rozporu se slušností (v objek-
tivním smyslu), resp. jednou z jejích forem, byla soudy takovým jednáním odepřena
právní ochrana či bylo přímo prohlášeno za absolutně neplatné od počátku. Dělo se
tak převážně v situacích, které je možné označit jako zneužití práva, tedy v případě ta-
kového výkonu práva, který sice formálně naplňuje znaky určitého právního institutu,
ve skutečnosti však oprávněnému slouží k šikaně a poškození povinného155. Z dalších
specifických obchodněprávních projevů slušnosti jsem vybral zásadu dobrých mravů
soutěže a právní instituty předsmluvní odpovědnosti a korporační loajality. Všechny
z nich společně přispívají ke stejnému cíli, přestože tak každý z nich činí orientací
na jiné vztahy a odlišným způsobem.
Tímto cílem je samozřejmě slušnost, která tedy nepochybně je de lege lata právně
relevantní i v obchodněprávních vztazích, jinak tomu ani býti nemůže. De lege ferenda
se ovšem domnívám, že by její role měla být ještě podstatnější.
V současné praxi soudů slouží relativně významně (byť s některými přetrvávajícími
formalismy) jako korektiv nabytých práv ve formě ekvitních zásad. Zde lze kriticky
polemizovat, nakolik je v současnosti opravdu užitečné a nutné v obchodních vztazích
aplikovat současně jak dobré mravy, tak i poctivý obchodní styk. Méně je mnohdy
více. Domnívám se, že současná plejáda různých neurčitých pojmů způsobuje spíše
zbytečné zmatky a v důsledku zužuje jejich aplikační rozsah. Je mi blízké pojetí J.
Hurdíka, který vidí východisko v jedné velké ekvitní zásadě 156, pro obchodní vztahy
přirozeně modifikované.
Nedostatečně je dle mého názoru vyzdvihován význam ekvity (slušnosti) jakožto
cílové hodnoty právní regulace. Ekvitní zásady značí rovněž i povinnost soudce roz-
hodovat v souladu s nimi – měly by tedy sloužit i jako nástroj výkladu objektivního
práva.157 Jako neudržitelná a absurdní se jeví myšlenka, aby s nimi výklad právních
norem nemusel být svými důsledky v souladu.158 Jejich role také spočívá v prostředku
dovození povinností slušnosti výslovně nevyplývajících ze zákona či smlouvy.
155 SLÁDKOVÁ, V. Zásada poctivého obchodního styku v rozhodovací praxi našich a zahraničních soudů
[online]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 2013 [cit. 5. 3. 2016].
Dostupné z:
156 HURDÍK, J. Rozumnost jako standard a jako ekvitní zásada soukromého práva [online]. Všehrd – časopis
českých právníků, 10. května 2014 [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z:
157 A to navzdory tvrzení Nejvyššího soudu: „ustanovení § 265 obch. zák. neurčuje zásady poctivého obchodní-
ho styku jako nástroj pro výklad objektivního práva (právních norem), nýbrž jako korektiv umožňující soudu
poměřovat soulad výkonu subjektivního práva (oprávnění) s obecně respektovanými pravidly chování mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (na trhu).“ Srov. rozsudek NS ČR, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010.
158 Nejvyšší soud se v jednom ze svých rozhodnutí ostatně sám neomezil na pouhou korektivní funkci zása-
dy poctivého obchodního styku. „Je třeba vycházet z toho, že zásadám poctivého obchodního styku odpoví-
dá, aby vypořádání mezi společníky bylo poctivé v tom smyslu, aby hodnota vypořádacího podílu společníka,