357 / 610
355
Právní řád rozlišuje dva základní druhy rekognice, a to rekognici věcí a rekognici
osob. V následujícím textu bude pozornost zaměřena výhradně na rekognici osob,
u níž dojde k nastínění nejdůležitějších aspektů a druhů rekognice a v druhé části
k uvedení nejčastějších vad při její realizaci včetně způsobených procesních důsledků.
Nebude-li výslovně uvedeno jinak, je pojednáváno o klasické rekognici osob in natura,
tedy o znovupoznání na základě přímého pozorování vnějšího vzhledu osoby.
2. Základní charakteristika rekognice osob
Podstatou rekognice osob je znovupoznání určité osoby, která byla dříve vnímána
osobou poznávající. Takové znovupoznání je důležité pro dokazování v trestním řízení,
a tedy pro trestní řízení jako celek. Znovupoznáním rozumíme psychofyziologický
proces umožňující poznávající osobě vybavit si dříve vnímaný objekt a srovnávat vyba-
vené představy s momentálním vjemem předváděného objektu, v rámci čehož dochází
k vyloučení nebo ztotožnění předváděných objektů.
4
Poznávající osobou může být po-
dezřelý, obviněný či svědek. Vždy se však musí jednat o takovou osobu, která
vlastními
smysly
vnímala přítomnost určité osoby - osoby poznávané. Z povahy věci je tak vylou-
čeno, aby poznávající osobou byl např. znalec či konzultant, nebo aby se poznávající
osoba nechala v rámci úkonu rekognice zastoupit na základě plné moci osobou jinou.
Poznávaným je zpravidla možný pachatel či spolupachatel trestné činnosti, případně
jiná osoba, která má určitý vztah k projednávanému skutku. Řádné provedení reko-
gnice tedy bezpodmínečně vyžaduje osobní přítomnost jak osoby
poznávající
(dále též
jako osoba
ztotožňující
), tak osoby
poznávané
(dále též jako osoba
ztotožňovaná
).
Poznávaný je vždy v rámci daného úkonu právě jeden. Jeho účast lze vynutit a za-
jistit vhodnými prostředky v souladu s trestním řádem, konkrétně předvoláním, před-
vedením či uložením pořádkové pokuty. Je však poznávaná osoba, kterou je obviněný,
povinna podrobit se rekognici? Po dlouhou dobu převládal názor, že obviněný jakož-
to poznávaný je povinen se k úkonu dostavit, avšak do protokolu může uvést, že se
rekognici odmítá podrobit – o tomto právu musel být řádně poučen.
5
K odmítnutí
podrobení se docházelo pouze zřídkakdy, pachatelé častěji vsadili na změnu a masko-
vání jejich vzhledu, čímž výsledky rekognice výrazně ovlivnili či znovupoznání přímo
znemožnili.
V roce 2006 došlo ke změně, když Ústavní soud ČR svým nálezem
6
stanovil povin-
nost obviněného pasivně se úkonu znovupoznání podrobit. Obviněného však nadále
nelze nutit k aktivnímu jednání, kterým by sám sebe mohl usvědčit. Ústavní soud
ve svém nálezu sice konstatoval, že nadále platí zásada „
nemo tenetur se ipsum accusa-
4
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck,
2004, s. 345
5
Tento názor můžeme nalézt ve starších vydáních učebnic, např. Jelínek, J., Draštík, A., Hasch, K. a kol.:
Trestní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 286, ale také Jelínek, J. a kol.: Trestní zákoník
a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2009, s. 646
6
Nález Ústavního soudu ČR z 11.10.2007,
sp.zn. III. ÚS 528/06, též pod 159/2007 USn.