358 / 610
356
re
“
(„nikdo není povinen sám sebe obviňovat“),
nicméně sám soud ve své rozhodovací
praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy
chráněnými ústavním pořádkem. Ani uvedenou zásadu tak nelze aplikovat bezmezně.
Senát Ústavního soudu dále konstatoval: „Pokud by totiž konání rekognice záviselo
zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů
a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objek-
tivní pravdy. Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět
poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeob-
viňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět
provedení rekognice a může být přípustnými prostředky donucována k účasti na re-
kognici. V projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit
o právu účast na rekognici odmítnout…“
7
Obviněný jakožto poznávaná osoba je tak
povinen se rekognici pasivně podrobit. Nesmí být však nucen k aktivnímu jednání,
tedy například k hlasovému projevu či pohybové a jiné aktivitě.
3. Rekognice osob a její fáze
Rekognice zásadně probíhá ve dvou fázích. První fáze sestává z výslechu poznávající
osoby, ve fázi druhé dochází k samotnému znovupoznání. V některých případech lze
hovořit dále o třetí fázi rekognice, kterou je dodatečný výslech po znovupoznání.
V rámci výslechu, který musí vždy předcházet procesu poznávání, je ztotožňující
osoba vyslechnuta o okolnostech, za nichž osobu vnímala, a o znacích nebo zvlášt-
nostech, podle nichž by bylo možno osobu poznat. Poznávající osoba by měla stručně
uvést, za jakých podmínek poznávanou osobu vnímala (např. za tmy, v mlze, ve sta-
vu podnapilosti), a konkretizovat způsob takového vnímání (např. zrakem, sluchem).
Dále by měla zmínit, při jaké příležitosti či v jaké situaci se s poznávanou osobou setkala
a po jakou dobu ji vnímala. Nezbytnou součást tvoří i co možná nejpodrobnější popis
poznávané osoby, v rámci kterého mají být zmíněny specifické rysy, znaky a zvláštnos-
ti osoby. Právě zmínka o specifických znameních na těle poznávané osoby (např. jizva
na čele či mateřské znamínko) patří mezi významné ukazatele. Takové znaky, v krimina-
listice označované jako markanty, mohou výrazně zvýšit vypovídající hodnotu následně
provedeného znovupoznání. Výslech osoby musí být prováděn v souladu s příslušnými
obecnými ustanoveními o výsleších osob v daném procesním postavení.
8
Po provedení výslechu mohou orgány činné v trestním řízení přistoupit k druhé fázi,
jejímž obsahem je samotné ztotožňování poznávané osoby dříve vyslechnutou oso-
bou poznávající.
9
Ztotožňovaná osoba se vždy osobě ztotožňující ukáže současně mezi
7
Viz poznámka č. 6
8
Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář.
7.vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1548
9
Zde je třeba poznamenat, že ačkoliv pojmem „rekognice“ v širším slova smyslu rozumím procesní úkon vždy
minimálně o dvou fázích, pak pojmem „rekognice“ v užším slova smyslu mám na mysli právě a pouze fázi
druhou, ve které dochází přímo ke ztotožňování poznávané osoby mezi osobami přivzatými. Častěji v litera-
tuře dochází k užití pojmu „rekognice“ v užším slova smyslu.