363 / 610
361
5. Rekognice jako neopakovatelný úkon? Vztah rekognice in natura
a rekognice podle fotografií
Znovupoznání probíhá na základě paměťové stopy utvořené v souvislosti s trestnou
činností. Při opakování rekognice hrozí sugestivní ovlivnění poznávající osoby pamě-
ťovou stopou z prvně provedené rekognice. To je navíc umocněno přivzetím zpravidla
odlišných figurantů k rekognici opakované. Pro poznávajícího tak není těžké určit,
která osoba z ukázaných mu byla představena již minule, a která tedy evidentně je oso-
bou poznávanou. Rekognice je tak v zásadě neopakovatelným úkonem trestního řízení
ve smyslu § 160 odst. 4 TŘ.
14
Její neopakovatelnost lze dovodit též z četné judikatury.
15
Ustanovení § 104b odst. 4 TŘ upravující rekognici na základě fotografií však výslov-
ně počítá s opakováním rekognice, když v poslední větě uvádí: „Tento postup nesmí
bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.“ Uvedená věta je zároveň jedinou
podmínkou stanovenou TŘ pro provádění rekognice in natura po již uskutečněné
rekognici na základě fotografií. K takovému opakování by mělo dojít vždy, když je to
možné, a to už z důvodu subsidiární povahy rekognice podle fotografií.
16
U opakované
rekognice je však nutno přihlédnout z hlediska důkazní síly výsledku rekognice in na-
tura k faktu, že poznávaný spatřil již ztotožňovanou osobu na fotografii.
17
V případě, kdy je chybně provedena rekognice na základě fotografií a jejím výsled-
kem je tak procesně absolutně neúčinný důkaz, je možno tento závažný procesní nedo-
statek překlenout právě provedením rekognice osob in natura. V hlavním líčení nelze
provést rekognici k identifikaci obviněného podle fotografií, je-li tento fyzicky příto-
men, což jednoznačně dokládá subsidiaritu rekognice na základě fotografií ve vztahu
k rekognici osob in natura.
18
Dovolil bych si formulovat pár sporných otázek a zároveň poskytnout mé stručné
odpovědi:
1.
Je možné v rámci jedné rekognice požádat poznávajícího o opětovné
označení osoby při změně pořadí ukazovaných osob?
V praxi je k tomuto velmi často přistupováno, a to za účelem zvýšení relevance zís-
kaného důkazu. Domnívám se, že takový postup má význam pouze v případech, kdy
osoba poznávající při určení jedné z ukazovaných osob uvede, že si není jistá. V opač-
ném případě opakování rekognice může poznávajícího vést k domněnce, že orgán
činný v trestním řízení není spokojen s jeho prvotním určením, a tak mu dává ještě
jednu „šanci“. V následné rekognici tak dojde záměrně ve stresu k označení osoby jiné.
K opětovnému poznávání v rámci téhož úkonu by mělo být přistupováno pouze a vý-
lučně v případech, kdy poznávající osoba při prvním poznávání jednoznačně neurčí
14
Viz např. Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 358
15
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 20.06.1989, sp.zn. 5 Tz 8/1989, též pod R 54/1990 tr.
16
Opačný postup je vyloučen, což logicky plyne už z důvodu vyšší věrohodnosti výsledků rekognice osob in natura.
17
Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 22.05.2003, sp.zn. 2 To 72/2003, též pod SR 9/2003
18
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 29.10.2009, sp.zn. 6 To 12/2009, též pod R 43/2010 tr.