369 / 610
367
7.1.3 Spatření ztotožňované osoby ztotožňující před provedením rekognice
Osoba, která má být znovupoznána, nemůže být osobě poznávající v předchozím
průběhu řízení ukázána. Ukázáním zde rozumíme nejen vědomé představení poznáva-
né osoby osobě poznávající, ale také jejich náhodné (s ohledem na konání orgánu čin-
ného v trestním řízení mnohdy nedbalé) setkání či spatření. Pokud dojde k setkání ta-
kových osob (např. na chodbě před jednací místností), je pravděpodobné, že výsledek
rekognice neposkytne věrohodný důkaz, neboť setkáním vznikne nová paměťová stopa
v mozku poznávajícího. Tento poté může při samotné rekognici označit poznávanou
osobu na základě paměťové stopy čerstvěji vzniklé, nikoliv na základě paměťové stopy
z doby spáchání trestného činu. Ačkoliv tomu tak být nemusí, sníží to nepochybně
důkazní sílu provedeného úkonu.
Spatření osoby poznávané osobou poznávající v průběhu trestního řízení zaklá-
dá absolutní neúčinnost získaného důkazu v důsledku podstatné a neodstranitel-
né procesní vady.
36
35
Obdobně vnímám, že obviněný, který odmítne ve věci jakkoliv vypovídat, budí chtě-nechtě dojem, že není vše
v pořádku, nemá k věci co říct, resp. neví, jak by se hájil, případně dokonce pociťuje vinu. To celé je umocněno
v případě právního zastoupení.
36
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 20.06.1989, sp.zn. 5 Tz 8/1989, též pod R 54/1990 tr.
Je vhodné poskytnout osobám poznávaným instruktáž nad rámec zákona?
Odmítne-li se obviněný aktivně úkonu rekognice účastnit, sice to z hlediska
právního nikterak vinu obviněného neprokazuje (platí presumpce neviny), avšak
mezi řádky to jistě signalizuje určitou jeho nejistotu, lhostejnost či přímo vědomí
viny.
35
Je podle mého názoru nesporné, že soudci při rozhodování o výši a druhu
trestu přihlíží k součinnosti pachatele. Pokud se tedy úkonu v postavení obvině-
ného podrobím, abych podpořil mé tvrzení, že jsem nevinen, avšak znovupoznání
hned na začátku (jako) omylem zmařím, dostávám se zřejmě nejen v očích soudce
do výhodnější pozice než při pasivní resistenci. Zvláště pokud se následně omluvím,
řeknu, že to bylo nedopatřením apod. Touto argumentací docházím k závěru, že
předchozí řádné a podrobné poučení může vyloučit příkladmo uvedené „lišácké“
řešení z pohledu poznávaného. Jsem-li totiž poučen, soudce jen těžko uvěří tvrzení
(a já jen těžko vzbudím jeho přesvědčení), že jsem z řady vystoupil omylem, či jsem
netušil, že zrovna v danou chvíli nemám promluvit a říci, že jsem nevinen. Zdaleka
ne vždy je situace jednoznačná, avšak osobně bych byl pro poskytování instruktáže
za účelem řádného průběhu úkonu.
Neposkytnutí instruktáže nad rámec zákon-
ných ustanovení nezpůsobuje vadu a nemá vliv na účinnost získaného důkazu.