500 / 610
498
tento nástroj svémoci, odstranit, nebo alespoň zmírnit. Jako příklad lze uvést římský
Zákon 12 desek, nebo Lex Iulia de vi privata, stejně tak jednotlivé prétorské interdikty.
V českém prostředí se proti svémoci a opovědi, či také záští, vystupuje již za pano-
vání Václava IV. V dobách husitských nepokojů, kdy veřejná moc v osobě panovníka
absentovala, se opovědnictví rozmohlo a pokračovalo až do konce vlády slabých pa-
novníků, Jagellonců. Opovědníci získávali v těchto záštích vojenské zkušenosti a v do-
bách husitských nepokojů pak nacházeli uplatnění jako profesionální vojáci ve vojscích
na obou nepřátelských stranách. To, že opovědi byly deliktem v době pozdního stře-
dověku a raného novověku časté, dokazuje i množství listů panského, ale i nižšího uro-
zeného stavu, v nichž museli opovědi a opovědníky řešit. Teprve první Habsburkové
na českém trůně definitivně tento delikt nejen omezili, ale doslova vymýtili.
Tato sice krátká existence institutu opovědi, leč ne nevýznamná, zanechala stopy
v několika kodifikacích pozdního středověku a to ve formě zákazů. Jak zřízení zemská,
tak i Práva městská Kristiána z Koldína atd. obsahují zákazy opovědi. Jak z těchto práv-
ních památek vyplývá, byla opověď sankcionávana velmi tvrdě – trestem smrti, doži-
votní ztrátou cti a majetků. Pochopitelně, že tento závěr se vztahuje na dobu, kdy byla
opověď, čili záští, nelegitimní. V dobách, kdy bylo v českých zemích bezvládí a tzv.
„
práva nešla
“, to bylo zcela legitimní řešení sporu, vyvěrající jak z důvodů majetkových
škod, tak nemajetkových, jako byla škoda na politickém poli (vesměs poškození pověs-
ti u politicky významných osob) apod.
Tyto lokální, ale občas i přeshraniční, válečné spory jednotlivců, nebo ve 40. létech
15. století dokonce šlechtických frakcí – jednot, byly velkou hospodářskou újmou
celé tehdejší společnosti, neboť byly pleněny vsi, města, zabavován dobytek, zajímání
či dokonce pobíjení poddaní. Bylo zcela zjevné, že tyto opovědní války byly jakýmsi
reziduem chaosu a vyřizování nejen osobních záští, ale i majetkovým obohacováním
jedné strany na úkor strany druhé z dob husitských nepokojů a jen velmi těžko se ruku
v ruce s prosazováním panovnické moci, omezovaly, aby nakonec byly zcela panovnic-
kou autoritou zakázány.
Celkově však opovědní války, záští a to jak v českém středověku, tak v ostatních
zemích, spíše než jako způsob mimosoudního narovnání, vyznívají jako snaha o obo-
hacení se na úkor slabšího protivníka a to legální cestou, nebo jako způsob prosazení
politických cílů. Ale ať byly důvody k těmto ekonomickým a také společensky nežá-
doucím jevům jakékoliv, středověká společnost se vždy snažila, byť s různou intenzitou
a různou mírou úspěchu,
pacem et iustitiae
, tyto jevy eliminovat.