194 / 268
192
vyloučit v případě trestného činu vraždy (tj. jediného trestného činu, který ještě nebyl
po roce 1960 promlčen).
33
Ani z hlediska formulace skutkových podstat se nejevila německá sázka na předvá-
lečný zákoník jako ideální řešení. Zakotvení trestného činu vraždy v německém StGB
má ve srovnání s českým či francouzským či rakouským právem zcela specifickou práv-
ní konstrukci, když ji definuje následovně (§ 211 odst. 2): „
Vrahem je ten, kdo usmrtí
člověka z vražedného chtíče, k uspokojení pohlavních pudů, z hrabivosti, nebo z jinak
nízkých pohnutek, zákeřně nebo s krutostí nebo s obecně nebezpečnými prostředky nebo
za účelem umožnění nebo zakrytí jiného trestného činu
.“
34
Přímo do skutkové podstaty
tohoto trestného činu tak vstupuje specifický motiv (subjektivní vztah pachatele k jeho
jednání), který se stává jejím pojmovým a definičním znakem (tj. součástí objektivní
stránky trestného činu).
35
Jediným mandatorním trestem předepsaným ve StGB za tento trestný čin byl trest
doživotí, což však neplatilo pro případy pomoci k vraždě (
Beihilfe
), kdy bylo možno
trestní sazbu snížit.
36
V řadě případů tak byla s ohledem na výše uvedené obžaloba
vedena pro pomoc k trestnému činu vraždy, neboť bylo velmi obtížné prokázat prá-
vě pojmové znaky vraždy spočívající (u nacistických zločinů zejména) ve vražedném
chtíči, nízkých pohnutkách (sem spadá např. rasový motiv), zákeřnosti nebo krutosti.
V praxi se tak trestní řízení dostávala do pasti, kterou moderní mezinárodní trest-
ní právo, které bylo v SRN záměrně po roce 1951 opomenuto, překonává koncepcí
irelevance příkazu nadřízeného či imunit vedoucích představitelů veřejné moci. V pří-
padech vyšších činitelů se v Německu ukázalo jako velmi složité až nemožné prokázat,
že se zapojili do vraždícího procesu (pro jejich relativní „vzdálenost“ od míst, kde se
vraždění odehrávalo). Na druhou stranu i níže postavení členové nacistického aparátu
33
Zákon o počítání trestněprávních promlčecích lhůt /
Gesetz über die Berechnung strafrechtlicherVerjährungs-
fristen
/, BGBl. 1965, s. 315; 9. trestněprávní pozměňovací zákon /
9. Strafrechtsänderungsgesetz
/, BGBl.
1969, s. 1065; 16. trestněprávního pozměňovacího zákona /
16. Strafrechtsänderungsgesetz
/, BGBl. 1979,
s. 1046.
34
Tato definice trestného činu vraždy, která ji zásadním způsobem spojuje s existencí konkrétních motivů,
byla do StGB zanesena v roce 1941. Do té doby bylo za vraždu považováno „úmyslné zabití spojené
s předběžným plánováním.“ Srov. zákon měnící Říšský trestní zákoník ze dne 4. září 1941 /
Gesetz zur
Änderung des Reichsstrafgesetzbuchs vom 4. September 1941
/ (RGBl. I. S. 549), dále též WITTMANN,
Rebecca.
Beyond Justice: The Auschwitz Trial
. Cambridge: Harvard University Press, 2005. ISBN 978-0-
674-01694-1, s. 44.
35
Další novelizace StGB z roku 1968 dokonce předpokládala, že má-li být pomocník stíhatelný pro po-
moc k určitému trestnému činu, musí u něj být rovněž dána stejná subjektivní stránka jako u hlavního
pachatele (tj. především úmysl). Jak však dokládá na judikaturním přístupu německých soudů H. G.
Van Dam, toto se neuplatňovalo ve vztahu k pomoci k vraždě, neboť „vražedný chtíč“, nízké pohnutky“
apod. jsou právě již samotnou součástí objektivní stránky tohoto trestného činu. I po roce 1968 tak bylo
nadále možno stíhat bývalé nacisty pro pomoc k vraždě. VAN DAM, Hendrik G.
Die Unverjährbarkeit
des Völkermordes. Die UNO-Konvention vom 27. November 1968 und das deutsche Recht
. Mainz: Hase &
Koehler Verlag GmbH, 1969, s. 79-87.
36
Viz FRIEDMAN, Jonathan,
op. cit.
, s. 171.