189 / 268
187
bude nejvíce relevantním znění čl. 17 odst. 1 písm. a) až c). Zde je v souladu se zásadou
ne bis in idem
stanovováno, že jurisdikce MTS je vyloučena tehdy, pokud již bylo či ak-
tuálně je proti osobě vedeno trestní řízení či vyšetřování před orgány státu, který měl/
má k tomuto svou jurisdikci a toto stíhání či vyšetřování není stiženo vadou spočívající
v neschopnosti či neochotě státu a jeho orgánů zločin skutečně stíhat či vyšetřit.
6
Tato úprava zvolená pro jurisdikci MTS
7
byla opodstatněna jednak výsledkem po-
litické debaty vedoucí k přijetí Římského statutu, jednak praktickými důvody a byla
nepochybně ovlivněna i historickou zkušeností.
8
V ní ústřední pozici zaujímají právě
případy stíhání nacistických zločinců prostřednictvím orgánů jednotlivých států. Při
bližším zkoumání právě tyto případy v mnoha ohledech ilustrují situace, kdy přísluš-
ný stát není schopen (je-li vůbec ochoten) skutečně vést stíhání a/nebo vyšetřování
zločinů podle mezinárodního práva, mezi něž velká řada zločinů spáchaných během
nadvlády národního socialismu patřila.
. Obecná východiska stíhání nacistických zločinů podle mezinárodního
práva po druhé světové válce v Německu
Myšlenka potrestat individuální pachatele nacistických zločinů prošla během druhé
světové války vývojem. Prvotní skepse
9
byla postupně nahrazena řadou zvažovaných
způsobů, jak pachatele nacistických zločinů potrestat. Dlouhou dobu však nebylo mezi
6
Srov. v tomto kontextu i čl. 17 odst. 2 a čl. 20 Římského statutu.
7
Úprava se liší od přístupu zvoleného ve Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii
(čl. 9, Statut byl schválen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 827 (1993)) i ve Statutu Mezinárodního
trestního tribunálu pro Rwandu (čl. 8, Statut byl schválen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 995
(1994)). V těchto případech se setkáváme s tzv. konkurenční jurisdikcí dávající prioritu mezinárodním
tribunálům před orgány činnými v trestním řízení v jednotlivých státech. Obdobný přístup lze dovodit
i v případě Mezinárodního vojenského tribunálu (viz čl. 1 Londýnské dohody ze dne 8. srpna 1945
a čl. III(3) a čl. IV(2(a) zákona Kontrolní rady č. 10 ze dne 20. prosince 1945).
8
K tomuto srov. blíže např. SCHIFF, Benjamin N.
Building the International Criminal Court
. New
York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 9780521873123, s. 80; KRESS, Claus. Germany and
International Criminal Law: Continuity or Change?. In
The Nuremberg Trials – International Criminal
Law Since 1945
/
Die Nürnberger Prozesse – Völkerstrafrecht seit 1945
. München: K. G. Saur, 2006. ISBN
9783598117565, s. 239.
9
Tato skepse se zakládala především na negativních zkušenostech se souzením jednotlivců podezřelých
z porušení „
zákonů a zvyklostí války
“ (srov. formulaci obsaženou např. v čl. 228 Versailleské smlouvy
ze dne 28. června 1919) po skončení první světové války. Tento pokus o soudní spravedlnost je obecně
považován za jeden z případů „selhání justice“, který na začátku druhé světové války notně oslaboval
horlivost Britů a Američanů požadovat trestněprávní odpovědnost jednotlivců za porušení norem me-
zinárodního válečného práva. Srov. např. KOCHAVI, Arieh J.
Prelude to Nuremberg: Allied War Crimes
Policy and the Question of Punishment
. Chapel Hill and London: The University of North Carolina Press,
1998. ISBN 978-0807824337, s. 8-9; MATTHÄUS, Jürgen, The Lessons of Leipzig: Punishing German
War Criminals after the First World War. In HEBERER, Patricia, MATTHÄUS, Jürgen (eds.)
Atrocities
on Trial: Historical Perspectives on the Politics of Prosecuting War Crimes
. Lincoln/London: Holocaust
Memorial Museum, 2008. ISBN 978-0803210844, s. 9; BASS, Gary J.
Stay the Hand of Vengeance: The
Politics of War Crimes Tribunals
. Princeton: Princeton University Press, 2000. ISBN 9780691092782,
s. 106-107.