202 / 268
200
Soudy použily přístup pramenící z mezinárodního trestního práva tak, jak bylo roz-
pracováno do té doby především v rozsudku MVT a judikatuře amerických vojen-
ských tribunálů po druhé světové válce v Německu. Při hodnocení aplikovatelnosti
imunit mimo jiné Okresní soud v Jeruzalémě uvedl: „
Německo samozřejmě nese ne-
jenom morální, ale také právní zodpovědnost za zločiny, které byly spáchány jako ‘státní
akty’, včetně zločinů přičítaných obžalovanému. Tato odpovědnost ovšem neodnímá vlastní
odpovědnost obžalovaného za jeho skutky.
“
67
V dalších pasážích pak soud dospěl k závěru,
že míra odpovědnosti jednotlivce za zločiny proti mezinárodnímu právu narůstá
s tím, čím
vzdálenější je jeho pozice od osoby, který svýma vlastníma rukama zabíjela či páchala
jiné zločiny.
68
Soudy se negativně vymezily i proti důvodnosti námitky jednání na pří-
kaz nadřízeného, neboť pro její vzetí v úvahu jakožto polehčující okolnosti vyžadovaly,
aby podřízený v případě neuposlechnutí rozkazu, u nějž musel jasně vědět, že směřuje
ke spáchání zločinu podle mezinárodního práva, byl vystaven bezprostřední a závažné
újmě pro svou osobu. To však nebylo Eichmannem prokázáno a tato polehčující okol-
nost mu tudíž nebyla přiznána.
69
Tím zasadily oba soudy tento národní proces do kontextu tehdejšího mezinárod-
ního trestního práva, které pro ně bylo základem pro hmotněprávní posouzení celého
případu. Eichmannovi byl uložen nejvyšší možný trest uvedený v ZPNNK, tedy trest
smrti, který nad ním byl v roce 1962 vykonán oběšením.
ͻ. Závěr
Výše diskutované příklady vnitrostátních snah stíhat a trestat zločiny podle mezi-
národního práva je nutno vnímat v historickém kontextu. Mezinárodní trestní právo
se po druhé světové válce muselo vyrovnat se situací, kdy se teprve pevněji formovalo
a kdy námitky směřující proti jeho retroaktivitě mohly působit přesvědčivě. Z tohoto
směru je proto možná pochopitelnější, že se v zemích jako SRN a Rakousko před
národními soudy prosadila aplikace klasického „domácího“ trestního práva. V dnešní
době je již situace poněkud odlišná. Nejenomže státy ve zvyšující se míře do svých ná-
rodních právních řádů začleňují i ustanovení o zločinech tohoto mezinárodního cha-
rakteru, ale také mezinárodní trestní právo již bylo explicitně deklarováno za součást
mezinárodního zvykového práva.
70
Odpadá tak hlavní námitka vedená pozitivněpráv-
ně proti použití těchto norem během procesů s nacistickými zločinci po roce 1945,
totiž jejich nepřípustné zpětné uplatnění na jednání, k nimž došlo před legislativním
zakotvením skutkových podstat, které byly na tato jednání aplikovány.
71
67
Odst. 28 rozsudku soudu prvního stupně.
68
Odst. 197 rozsudku soudu prvního stupně.
69
Srov. odst. 15 rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud se jinak plně ztotožnil i se všemi závěry soudu
prvního stupně.
70
Viz rezoluce Valného shromáždění OSN č. 95 (1946).
71
Tyto námitky lze však mít za uspokojivě vyvrácené již i bezprostředně po druhé světové válce. Lze se
plně ztotožnit se závěry Mezinárodního vojenského tribunálu, že trestní právo sebrané do Charty toho-
to tribunálu je pouze kodifikací již existujících norem zvykového charakteru. Nejjednodušeji a zároveň