203 / 268
201
Vzhledem k principu komplementarity formulovanému ve Statutu MTS nelze brát
stav národního trestního práva v případě stíhání zločinů podle mezinárodního práva
na lehkou váhu. Skutečná schopnost a ochota stíhat osoby podezřelé ze spáchání těch-
to zločinů před národními orgány totiž nepředpokládá pouze důsledně vedené věcné
šetření a nestranné soudní řízení, nýbrž předpokládá také, že hmotné (i procesní) trestní
právo daného státu bude ve stavu, který dokáže tyto skutky adekvátně reflektovat. V pra-
xi lze mít za to, že tento požadavek bude naplněn nejlépe tehdy, pokud stát přímo pře-
vezme skutkové podstaty zločinů a principy jurisdikce MTS do svého právního řádu.
72
V tomto směru nelze upírat podanému základnímu výkladu k procesům s nacisty
před národními soudy v Německu, Rakousku a Izraeli váhu. I přes nepopiratelnou
juristickou tradici v SRN a Rakousku, jejichž kodifikace byly a jsou inspiračními zdro-
ji pro mnohé další státy, se ukázalo, že jejich právní řády nebyly schopny reagovat
na strukturální zločiny takového, dříve netušeného, rozsahu. Paradoxem stíhání nacis-
tických zločinců v obou zemích se postupem času stalo to, že výše postavení podílníci
na zločinech proti lidskosti apod. odcházeli od soudů s nepoměrně nižšími tresty než
ti, kteří ve srovnání s nimi byli z celkové perspektivy méně významnými součástkami
celé zločinné mašinerie.
Mimo případy funkčního rozvratu států je vždy v kompetenci státu pokusit se
systém své trestní justice reformovat tak, aby dokázal efektivně fungovat. Zejména
ve vztahu k Rakousku je tak možno spekulovat nejenom o „schopnosti“, ale i „ochotě“
trestní řízení vůči bývalým nacistům vůbec iniciovat. Lapidárně tuto určitou netečnost,
odrážející se mimo jiné v minimálním počtu zahájených soudních řízení po roce 1955
v Rakousku, postihla Claudia Kuretsidis-Haider: „
Pokud společnost, včetně svých legisla-
tivních a exekutivních orgánů, nemá žádnou dostatečnou vůli ke stíhání válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti, pak druh zákonného podkladu hraje jen druhořadou roli
.“
73
Ačkoliv proces s Adolfem Eichmannem byl z řady směrů jedním z nejkontroverz-
nějších justičních počinů v dějinách, poukázal na to, že i národní soudy mohou a mají
přispívat k uskutečňování mezinárodně-trestní spravedlnosti a lze před nimi úspěšně
aplikovat normy mezinárodního trestního práva. A nebude tomu jinak ani po přijetí
Statutu MTS, ba právě naopak. Národní soudy by v ideálním případě měly být do bu-
doucna tím, kdo bude primárním garantem postihu zločinů podle mezinárodního práva.
nejvýstižněji toto vyjádřil i Okresní soud v Jeruzalémě v rozsudku ve věci Eichmann. Podle něj vražda
po tisíciletí vždy byla a stále je vraždou a tudíž každému, kdo se na usmrcování jiných lidí podílí, musí
být protiprávnost tohoto počínání (zvláště pak páchaného v takovém rozsahu) zcela zřejmá (odst. 27
rozsudku).
72
Srov. YANG, Lijun. On the Principle of Complementarity in the Rome Statute of the International
Criminal Court. In
Chinese Journal of International Law,
Vol. 4, No. 1, June 2005, s. 123-126.
73
KURETSIDIS-HAIDER, Claudia,
op. cit
., s. 349.