100 / 200
98
rantů. Pojem válečný, resp. válka, je v moderním mezinárodním humanitárním právu
nahrazen neutrálnějším a obecnějším pojmem ozbrojený konflikt.
5
ͷ.ͷ Odlišení válečného uprchlíka od uprchlíka dle Úmluvy
Odlišení válečného uprchlíka od uprchlíka konvencionálního (tedy majícího důvo-
dy dle Úmluvy) spočívá za prvé v tom, že velmi často přichází v hromadném proudu,
a za druhé v tom, že často (ale ne vždy!) zemi opustil z jiných důvodů, než které
stanoví definice uprchlíka v Úmluvě. Prvně uvedené souvisí se skutečností, že válečný
konflikt neumožňuje Úmluvou vyžadovanou individualizaci osoby skrze pronásledování
pro konkrétní důvod, ohrožené osoby přicházejí jako součást většího proudu, masové-
ho přílivu, mohou mít všichni důvody i míru ohrožení stejnou. Jinak řečeno, ohrožení
bombardováním v sobě nenese hrozbu pronásledování konkrétně paní Amount, ale celé
její čtvrti, a byť by se i dělo z důvodu její rasy, národnosti apod., nebude cíleno kon-
krétně na ni. Druhé odlišení spočívá v tom, že základním důvodem, pro který válečný
uprchlík opustil svou vlast, je ohrožení jeho života či osobní integrity, jinými slovy hrozí
mu smrt či mučení, anebo jiné kruté či nelidské zacházení v důsledku probíhajícího
ozbrojeného konfliktu v jeho vlasti, nikoliv v důsledku rasových, náboženských nebo
národnostních důvodů nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám či
zastávání určitých politických názorů. Neodchází ze země kvůli hrozbě pronásledování
pro kupř. uplatňování svobody projevu, hrozí mu fyzická likvidace proto, že se nachází
„ve špatný čas na špatném místě“.
Pro analýzu právního postavení válečných uprchlíků je významné to, že hromad-
nost bývá označována za zlomový moment pro vznik mezinárodní úpravy uprchlictví;
6
právě velké množství osob přimělo státy k nutnosti odpovědi a úpravě jejich právního
postavení. Pokud jsou i dnes hromadné proudy, bylo by jen logické, aby na ně státy
znovu reagovaly; důvod, pro který odpověděly tehdy, velmi pravděpodobně nezmizel
a potřeba reakce trvá.
Dále je podstatná otázka individualizovaného posouzení žádostí (tedy provádění
individuálního vnitrostátního řízení ke zjištění, zda je osoba opravdu uprchlíkem),
které je uplatňováno v současnosti ve všech západních, tedy ekonomicky vyspělých
státech a které bývá uváděno jako požadavek definice uprchlíka v Úmluvě. Tyto stá-
ty předpokládají vydělení osoby ze skupiny, tzv.
singling out
– i přesto, že je osoba
k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo
vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti
nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem
ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit
.“ Srov. čl. 1A Úmluvy.
5
Srov. např. KALSHOVEN, F. Reflections on the Law of Armed Conflict: Collected Essays. International
Humanitarian Law Series. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2007. S. 15.
6
K otázce hromadnosti jako znaku, který odlišuje uprchlictví a azyl v mezinárodním právu srov.
ČEPELKA, Č.: Pojem a vývoj institutů azylu a uprchlictví v mezinárodním právu. In: ŠTURMA, P.,
HONUSKOVÁ, V. (eds.) Teorie a praxe azylu a uprchlictví. 2. doplněné vydání. Scripta Iuridica No. 2.
Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012.