103 / 200
101
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v případě Tadić.
20
Na tyto konflik-
ty se aplikuje společný článek 3 Ženevských úmluv na ochranu obětí války a na menší
část z nich rovněž úprava Dodatkového protokolu č. II.
21
Uvedená smluvní normativita
se nevztahuje na případy „
vnitřních nepokojů a napětí, jako jsou vzpoury, izolované a spo-
radické násilné činy a ostatní činy podobné povahy,
“
22
neboť nedosahují intenzity potřebné
pro „aktivování“ působnosti norem mezinárodního humanitárního práva.
Využití výkladu pojmů tak, jak jsou interpretovány v jiných částech mezinárodního
práva, není uprchlickému právu (tedy té oblasti mezinárodního práva, která je k apli-
kování nejbližší) cizí. Běžně se pro účely výkladu čl. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků využívají jiné smluvní instrumenty. Od tohoto přístupu se odklonil regi-
onální subsystém práva Evropské unie, když Soudní dvůr EU pro interpretaci právě
pojmu ozbrojený konflikt snížil v rozsudku ve věci Diakité
23
práh pro aplikaci pojmu
vnitřní ozbrojený konflikt v evropském právu oproti jeho vymezení v mezinárodním
právu humanitárním. Za jistých okolností tak bude určitá forma ochrany vytvořená ev-
ropským právem (a využitelná i pro válečné uprchlíky) aplikovatelná i na situace, které
by v mezinárodním humanitárním právu nebyly považovány za vnitrostátní ozbrojené
konflikty. Jde o zajímavou inspiraci pro – teoretické – úvahy, zda bude v budoucnu
možné k výkladu případné definice válečného uprchlíka využívat normy z oblasti me-
zinárodního humanitárního práva, či zda půjde o samostatnou část mezinárodního
práva mající vlastní definice. Úvaha soudu, totiž že „
mezinárodní humanitární právo
a režim doplňkové ochrany sledují odlišné cíle a zavádí jasně oddělené mechanismy ochra-
ny,
“
24
má určité opodstatnění.
25
. Možnosti ochrany válečných uprchlíků v mezinárodním právu
Vzhledem k tomu, že váleční uprchlíci přicházejí v hromadných proudech, ideální
odpovědí by byla ochrana skupinová, obdoba meziválečných
ad hoc
ujednání pro sku-
piny uprchlíků mimo jiné z Ruska, z Turecka. Je možné ve stávajících instrumentech
20
Srov. případ Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), Prokurátor
v Duško Tadić, č. IT-94-1-AR72, z 2. října 1995
, jenž definuje vnitrostátní ozbrojené konflikty jako
„
dé-
letrvající ozbrojené násilí mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami či mezi takovými
skupinami uvnitř jednoho státu
.“
21
Srov. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí
ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Dodatkový protokol č. II) z roku 1977. Tento
protokol rozvíjí čl. 3 společný čtyřem Ženevským úmluvám z roku 1949.
22
Srov. čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu č. II.
23
Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU), Diakité proti Commissaire général aux réfugiés
et aux apatrides, č. C-285/1230, z 30. ledna 2014.
24
Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Diakité, bod 24.
25
Podobný přístup spočívající ve vytváření odlišných definic totožných pojmů a institutů v rámci různých
odvětví mezinárodního práva však vyvolává řadu otázek a potenciálně problematických důsledků, souvi-
sejících s obecným fenoménem prohlubující se fragmentace mezinárodního práva. Podrobnější analýza
této otázky však přesahuje rámec tohoto příspěvku.