SLP 08 (2014)

140

vyjádření z května 2009 uvedl, že: „

povinnost přijmout

[do Itálie pozn.]

se vztahuje jen

na ty občany, kteří požádali o politický azyl a které tedy musíme přijmout, jak stanoveno

v mezinárodních smlouvách a úmluvách ... ty, kteří se dotkli nohou naší půdy, v tomto smy-

slu i pokud vstoupili do našich pobřežních vod. Pro ty, kteří jsou objeveni na volném moři

a ještě nevstoupili na území Itálie, platí naše právo stanovené mezinárodními smlouvami,

a sice navrátit ho tam, odkud přišel

.“ Berlusconi ve svém projevu také uvedl, že se zákaz

refoulement nevztahuje na lodě na volném moři.

Spolupráce mezi Itálií a Libyí v navracení uprchlíků do Libye s sebou přinesla řadu

otazníků, a to jak v oblasti mořského práva, tak především v oblasti lidských práv,

konkrétně pak principu non-refoulement. Tato praxe samozřejmě nezůstala v Evropě

ani ve světě bez povšimnutí a vzbudila řadu reakcí. Tak například UNHCR v reakci

na první z operací vyjádřil obavy o osud uprchlíků navrácených do Libye, neboť ta

nepodepsala Úmluvu o právním postavení uprchlíků a nemá ani žádný azylový systém,

vyzval též italské úřady, aby z tohoto důvodu znovu zvážily své rozhodnutí a vyvarovaly

se opakování těchto operací, zdůraznil i, jak důležité je, aby byla plně respektová-

na zásada non-refoulement.

K non-refoulement se vyjádřil i viceprezident Evropské

komise Jacques Barrot, když ve svém právním rozboru ze dne 15. července 2009

uvedl, že i když operace italských úřadů nejspíše spadají pod ustanovení článku 12

Schengenského hraničního kodexu

a jsou ostrahou hranic, jejímž hlavním účelem je

zabránit nedovolenému překračování hranic, je nutné dodržovat zásadu non-refoule-

ment. To znamená, že ačkoliv jsou operace podle všeho v souladu s evropským právem,

nelze zapomínat na závazky, ke kterým se země zavázala mezinárodními dohodami.

Itálie se snažila své počínání v průběhu času odůvodnit různými argumenty. Obecně

byly nucené návraty uprchlíků pojmenovány jako: a) záchranné operace osob v tísni

nacházejících se na moři, b) policejní operace proti pašování uprchlíků, a to v souladu

s ustanoveními Palermského protokolu,

c) akce pod společným vedením zakládají-

cí se na mezinárodních dvoustranných dohodách a inspirované zásadou mezinárodní

spolupráce mezi státy.

Berlusconi: „La nostra idea dell´Italia non é multietnica“. Il Sole 24 Ore.com, 2009. [online]. Citováno

15. 11. 2013. Dostupné z:

multietnica.shtml.

Srov. Zpráva UNHCR ze 7. května 2009.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví

kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob.

Srov. Dopis J. Barrota, viceprezidenta Evropské komise ze dne 15. července 2009.

Protokol proti pašování migrantů po zemi, po moři a letecky, doplňující Úmluvu Organizace spojených

národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu z roku 2000.

Srov. TONDINI, M. Fishers of Men? The Interception of Migrants in the Mediterranean Sea and Their

Forced Return To Libya, op. cit., s. 8.