147 / 200
145
ropské právo (např. Dublinské nařízení III) vytlačit závazky jednotlivých států v ob-
lasti lidských práv. Narážím zde na fakt, že lodě převážející stěžovatele byly zastaveny
v maltské SAR zóně, a na to, zda má tato skutečnost vliv na odpovědnost Itálie. Stejně
jako v případu MSS v. Belgie a Řecko soud prohlásil, že i pokud existuje regionální
systém, který umožňuje jednomu státu poslat žadatele o azyl do druhého státu, kde
žadatel poprvé vstoupil na území tohoto systému, nezbavuje to daný stát, pokud jedná
ve své jurisdikci, odpovědnosti v oblasti lidských práv.
ͺ. Závěr
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uprchlíci přicházející po moři jsou chránění před
navracením, a to i tehdy, pokud se nacházejí na volném moři, tj. mimo hranice pobřež-
ního státu. Základem pro aplikaci zákazu refoulement na moři tedy není jen vymezení
území jednotlivých států, ale výkon jejich jurisdikce. Je možné rozlišovat dvě hlavní si-
tuace, které mohou na volném moři nastat. První z nich je případ, kdy se loď, na které
uprchlíci cestují, dostane do potíží a je nutné ji zachránit. Zde se musí nutně aktivovat
závazky státu vyplývající z mořského práva, konkrétně pak závazek poskytnout pomoc
osobám v nouzi. Státy, které podepsaly dodatky z roku 2004 k Úmluvě SAR a Úmluvě
SOLAS, jsou povinny v takových případech spolupracovat a zbavit kapitány záchran-
ných lodí co nejdříve povinností a převzít sami odpovědnost, a to tak, že přemístí
zachráněné osoby ze zachraňující lodi do bezpečného místa. Při hledání bezpečného
místa je pak třeba dbát na to, aby se jednalo o místo, kde budou osoby chráněny před
navrácením do země, kde by jejich životy nebo osobní svoboda byly ohroženy. Velmi
důležitým aspektem se proto jeví určení, ve které
search and rescue
zóně k záchraně
došlo, neboť právě stát, o jehož
search and rescue
zónu se jedná, bude za přepravu osob
do bezpečného místa odpovědný. Toto je však v praxi poněkud problematické. Pokud
se jedná o praxi Itálie, jejíž SAR zóna se překrývá se SAR zónou Malty, je zřejmé, že
fakt, že Malta výše zmíněné dodatky nepodepsala, je velkou překážkou ohledně určo-
vání odpovědnosti a vůbec nakládání s osobami zachráněnými na moři.
Druhou situací, která na moři může nastat, je vlastní aktivní jednání státu, jehož cílem
je zabránění přílivu uprchlíků na své území. Avšak ani odmítavá politika státu a sku-
tečnost, že zábranné operace provádí na volném moři, které není součástí jeho území,
nezbavuje stát závazku non-refoulement. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hirsi Jamaa a další v. Itálie, který se zabýval
námořním zábranným programem mezi Itálií a Libyí a který tuto praxi označil jako
rozpornou s principem non-refoulement implicitně zakotveným v Evropské úmluvě.
V souladu s výše uvedenými argumenty též rozsudek uznává extrateritoriální aplikaci
non-refoulement a dokonce by mohl být základem pro rozšíření koncepce zákazu refou-
lement i na hromadná vyhošťování cizinců, tak jak je stanoveno v článku 4 Protokolu
č. 4 k Evropské úmluvě. Státy se tedy nemohou jednoduše vyvázat ze svých mezinárodně
právních závazků tím, že budou jednat mimo hranice svých států, tyto závazky totiž
hranice překračují a jsou navázány na výkon jurisdikce daného státu.