149 / 200
147
bezpečnost
“
3
a současně nikdo nesmí být zbaven osobní svobody, s výjimkou typových
případů, které Evropská úmluva dále taxativně vyjmenovává. Problematiky migrace,
a to jak všeobecně míněné, tak týkající se specificky nucené migrace, se v této souvis-
losti týká konkrétně jeho odstavec 1 písm. f ), který umožňuje zbavení osobní svobody
jedince za podmínky, že se jedná o „
zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby
se zabránilo jejímu nepovolanému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení
o vyhoštění nebo vydání
.“
4
Z textu Evropské úmluvy tedy vyplývá, že vůči osobě imi-
granta má zásah do osobní svobody zejména procesní, respektive zajišťovací povahu.
Pro vymezení legality zásahů do práva na osobní svobodu ve smyslu článku 5 odst. 1
písm. f ) Evropské úmluvy zaujímá klíčovou roli Evropský soud pro lidská práva (dále
jen „ESLP“). Ten v rámci své judikatury formuloval další podmínky, které je třeba
splnit, aby zbavení osobní svobody jedince bylo ospravedlnitelné. Tyto podmínky lze
v zásadě rozdělit na dvě skupiny, a to podmínky obecné, které se vztahují ke všem
důvodům uvedeným v článku 5 odst. 1, a podmínky specifické, vztahující se k samot-
nému odstavci 1 písm. f ).
První obecnou podmínkou je zákonnost. Opatření směřující ke zbavení osobní svo-
body musejí být zákonná, tedy konformní s vnitrostátním právem, a současně musejí
probíhat v souladu s řízením stanoveným zákonem. Ten přitom musí disponovat také
určitou kvalitou. Tato kvalita, dle ESLP, znamená, že vnitrostátní zákon ospravedlňu-
jící zásah do osobní svobody jedince musí být zejména dostupný, přesný a současně
musí být také v souladu s principem právního státu.
5
Kromě výše uvedeného musí
vnitrostátní právo samozřejmě respektovat i principy stanovené Evropskou úmluvou.
6
Zákonnost je sice hlavním, ale nikoli jediným rozhodujícím faktorem. Druhou
obecnou podmínkou, která požadavek zákonnosti doplňuje, je podmínka neexistence
svévolného jednání orgánů veřejné moci. Tím je reflektován jeden z hlavních smyslů
článku 5 Evropské úmluvy, kterým je právě ochrana jednotlivce před svévolí. Za typic-
ké nesplnění této podmínky považuje ESLP zejména absenci dobré víry, či případně
klamavý postup ze strany státních orgánů.
7
Zbavení osobní svobody by zároveň bylo
možné považovat za svévolné v případě, že by jím byl sledován jiný cíl než zabránění
migrantovi v nepovoleném vstupu na území státu, respektive umožnění rozhodnutí
o jeho extradici či deportaci. Takové jednání by současně odporovalo čl. 18 Evropské
úmluvy, který zakazuje zásahy do práv garantovaných Evropskou úmluvou pro jiné
účely, než ty pro které byly formulovány.
Do druhé skupiny, tj. specifických podmínek, se řadí zejména požadavek, aby opat-
ření spočívající ve zbavení osobní svobody bylo vykonáváno v místě a za podmínek,
3
Srov. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, čl. 5 odst. 1.
4
Srov. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, čl. 5 odst. 1 písm. f).
5
Rozsudek ESLP, Rashed v Česká republika, stížnost č. 298/07, rozsudek z 27. listopadu 2008.
6
Rozsudek ESLP, Winterwerp v Nizozemí, stížnost č. 6301/73, rozsudek z 24. října 1979, odst. 39-45,
rozsudek ESLP, Shamsa v Polsko, stížnost č. 45355/99 a 45357/99, rozsudek z 27. listopadu 2003.
7
Např. rozsudek ESLP, Bozano v Francie, stížnost č. 9990/82, rozsudek z 18. prosince 1986, odst. 54.