SLP 08 (2014)

152

čerpal všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy, což je podmínka nezbytná pro

to, aby se ESLP danou záležitostí vůbec zabýval.

S ohledem na oba zmíněné rozsudky lze v dosavadním směřování rozhodovací pra-

xe ESLP nalézt společný atribut. ESLP bezpochyby uznává suverénní pravomoc jed-

notlivých států přijímat nutná opatření k zabezpečení vlastních státních hranic před

neoprávněnými vstupy na své území. Nicméně, tím v zásadě vytvořil prostor i pro

tezi, že pouhá absence státem uděleného oprávnění, umožňujícího přítomnost jedince

na státním území, může představovat důvod pro užití státní moci v podobě zbavení

osobní svobody.

Excesivní použití opatření spočívajících ve zbavení osobní svobody

se tak v krajním případě může stát nejen prostředkem k zabezpečení státních hranic

před nelegální migrací, ale zároveň i instrumentem státu k odrazení migrantů od úmy-

slu vstoupit na jeho území nebo k vyhnutí se jeho mezinárodněprávním závazkům.

Je nezbytné, aby ESLP reflektoval i takovou motivaci jednotlivých států a vystu-

poval v těchto případech jako garant ochrany lidských práv. V tomto ohledu lze jeho

dosavadní, a poměrně rozsáhlou, judikaturu v této oblasti považovat za uspokojivou,

a to zejména díky vytvoření široké struktury podmínek, které musejí být splněny, aby

bylo možné považovat zbavení osobní svobody migrantů za ospravedlnitelné ve smyslu

článku 5 Evropské úmluvy.

Nicméně, je třeba připomenout, že určitou bariérou v činnosti ESLP, která se proje-

vuje i v oblasti ochrany osobní svobody migrantů, je jeho i nadále přetrvávající přetíže-

nost, která významně limituje efektivitu jím poskytované soudní ochrany.

͹. Vztah Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a Listiny základních práv Evropské unie

Je třeba zdůraznit, že samotná Evropská úmluva významně proniká i do práva

Evropské unie, a to konkrétně do Listiny základních práv Evropské unie (dále jen

„LZPEU“). Evropský region je proto do určité míry specifický právě tím, že vedle

Podmínky přijatelnosti stížnosti k ESLP, které jsou přesně vymezeny v jejím článku 35, představují

nezbytné atributy, které musí splňovat každá individuální stížnost jedince pro porušení práva garanto-

vaného Evropskou úmluvou. V této souvislosti lze rozlišit dvě základní podmínky. První je již zmíněný

požadavek vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy, který zdůrazňuje subsidiární po-

vahu činnosti ESLP. V některých případech nicméně není vyžadováno, aby byly vyčerpány zcela všechny

opravné prostředky, a to zejména z důvodu, že se svou povahou jedná o prostředky mimořádné či v da-

ném případě neúčinné. Srov. Rozsudek ESLP, Nielsen v Dánsko, stížnost č. 343/57, rozhodnutí Komise

z 26. října 1961. Jako druhá podmínka je současně vyžadováno, aby individuální stížnost byla podána

ve lhůtě šesti měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí.

Srov. CORNELISSE, G. Immigration Detention and Human Rights, op. cit., s. 4.

Srov. LANGFORD, P., BRYAN I. The Lawful Detention of Unauthorised Aliens under the European

System for the Protection of Human Rights. In: Nordic Journal of International Law, 2011, 80(2),

s. 193-218.

Je zde nicméně patrná postupně se snižující tendence přetíženosti. V období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2014

klesl počet nerozhodnutých stížností před ESLP z 99000 na 78000.