SLP 08 (2014)

149

přiměřenosti i na případy spadající pod odst. 1 písm. f ),

a tedy i na případy týkající

se právě migrace.

Odlišná situace by nicméně mohla nastat v případě, kdy by opatření spočívající

ve zbavení svobody pokračovalo na žádost a v zájmu migranta. Zde by bylo možné

uvažovat nad tím, že se již nebude jednat o poškozeného v důsledku porušení práva

garantovaného Evropskou úmluvou ve smyslu článku 34.

Poslední specifická podmínka formulovaná ESLP se dotýká řízení o vyhoštění nebo

vydání migranta a stanovuje požadavek, aby toto řízení skutečně probíhalo, a to nikoli

pouze formálně. Je proto třeba, aby státní orgány v rámci řízení skutečně prováděly po-

třebné úkony a zároveň jej také vedly s náležitou péčí. ESLP v této souvislosti zároveň

připomněl, že pro ospravedlnění zbavení osobní svobody ve smyslu článku 5 odst. 1

písm. f ) není vyžadováno, aby toto opatření bylo považováno za nezbytné. Klíčovou je

v tomto ohledu skutečnost, že řízení probíhá.

Musí být nicméně patrné, že vyhoštění

či vydání zadržené osoby je reálně uskutečnitelné.

͸. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva

Jedním z případů, ve kterých ESLP aplikoval uvedené podmínky, byl rozsudek

ve věci Hendrin Ali Said a Aras Ali Said v Maďarsko (stížnost č. 13457/11, rozsudek

ze dne 23. října 2012).

Stěžovatelé byli v tomto případě dva mladí muži irácké národnosti, kteří v roce 2009

uprchli z Iráku a přes Sýrii a Turecko nelegálně vstoupili do Maďarska, kde požádali

o azyl. Než ale mohlo proběhnout samotné řízení, nechali se nelegálně dopravit až

do Nizozemí, kde chtěli znovu požádat o azyl. Z Nizozemí byli nicméně na zákla-

dě Dublinského nařízení

vráceni zpět do Maďarska a zde byli zadrženi. Stěžovatelé

ve své žádosti o azyl argumentovali, že v případě vyhoštění zpět do Iráku jim hrozí pro-

následování (jejich otec sloužil v armádě Saddáma Husajna a zároveň byli Kurdové).

Maďarské cizinecké orgány přesto rozhodly o vyhoštění stěžovatelů a zároveň jim

uložily pětiletý zákaz pobytu. Ve svém rozhodnutí argumentovaly tím, že nezákonný

pobyt na území státu je hrozbou pro veřejný pořádek a jejich vyhoštění nebude mít

pro stěžovatele negativní následky, jelikož k Maďarsku nemají žádné vazby. Zároveň

neovládají ani místní jazyk ani nějakou profesi či řemeslo, a proto je možnost zajištění

jejich živobytí a šance na nalezení zaměstnání nízká.

Např. rozsudek ESLP, Amuur v Francie, stížnost č. 19776/92, rozsudek z 25. června 1996, odst. 53 či roz-

sudek ESLP, Abou Amer v Rumunsko, stížnost č. 14521/03, rozsudek z 24. května 2011, odst. 40.

Rozsudek ESLP, Chahal v Velká Británie, stížnost č. 22414/93, rozsudek z 15. listopadu 1996, odst. 109-114.

Rozsudek ESLP, Mikolenko v Estonsko, stížnost č. 10664/05, rozsudek z 8. října 2009, odst. 64-68.

Nařízení Dublin II, resp. nařízení Rady EU č. 343/2003. Toto nařízení, svou povahou sekundární právo

EU, si svým uvedením v život uložilo za cíl harmonizovat problematiku migrační a azylové politiky

v rámci Evropské unie. Konkrétně stanovuje kritéria, za kterých může být rozhodnuto, aby o udělení

azylu rozhodl jiný členský stát než je ten, v němž byla žádost o azyl podána. Cílem bylo zabezpečit, aby

rozhodoval jen jediný stát.