144 / 200
142
a) nebezpečí, že by stěžovatelé byli v Libyi podrobováni nelidskému či ponižující-
mu zacházení
b) nebezpečí návratu jednotlivých stěžovatelů do země původu
Ohledně nebezpečí podrobení stěžovatelů nelidskému či ponižujícímu zacházení stě-
žovatelé uvedli, že se stali oběťmi arbitrárního refoulement, když nemohli zvrátit návrat
do Libye ani mu odporovat a požadovat ochranu italských úřadů. Protože jim italské úřa-
dy nesdělily, kam je jejich lodě převážejí a protože se je ani nepokusily identifikovat a zjis-
tit o nich informace, nemohli tedy ani formálně požádat o azyl. Stěžovatelé ovšem vyjá-
dřili prosbu, aby je italské úřady nepředávaly libyjským autoritám, a toto lze, dle jejich
tvrzení, považovat za žádost o azyl. Stěžovatelé též odkazovali na mezinárodní zdroje,
které informují o nelidských a ponižujících podmínkách, ve kterých jsou nelegální
migranti, především pak ti pocházející z Eritrey a Somálska, v Libyi drženi. Obranou
italské vlády byl opět odkaz na bilaterální dohody mezi Itálií a Libyí jako na prostředek
potírání narůstající nelegální migrace mezi Afrikou a Evropou a opět kvalifikace dané
operace jako záchranné operace, při které v souladu s mezinárodními instrumenty není
nutné zachráněné osoby identifikovat, ale pouze jim poskytnout humanitární pomoc.
Itálie též uvedla, že žalobci nepožádali platně o azyl, pokud by o něj totiž požádali, byli
by přepraveni na italské území. Podle Itálie je Libye bezpečnou zemí, neboť podepsala
řadu mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a na jejím území působí UNHCR.
K tomu ESLP uvedl, že si je vědom skutečnosti, že země na vnější hranici Evropské
unie musí řešit problémy, které jim přináší narůstající příliv migrantů a žadatelů o azyl,
a to především fenomén migrace po moři, článek 3 Evropské úmluvy má ale absolutní
charakter, a stát tedy nemůže být zbaven závazků, jež z něj vyplývají. S odkazem
na zprávy mezinárodních organizací a institucí konstatoval, že Libye v době, kdy se
událost, která je předmětem zkoumání, stala, nedodržovala žádná pravidla na ochranu
uprchlíků a každá osoba přicházející nezákonně do země byla považována za ilegální
osobu a nebyl spatřován žádný rozdíl mezi žadateli o azyl a nelegálními migranty.
Tyto osoby byly následně systematicky zatýkány a drženy v nelidských podmínkách.
Nelegální migranti byli též v nebezpečí, že budou navráceni do země svého původu.
Ani argument italské vlády ohledně toho, že žalobci nepožádali o azyl, nebyl přijat,
neboť jak soud uvedl, skutečnost, že stěžovatelé výslovně nepožádali o ochranu, ne-
zbavuje stát povinnosti dodržet závazky vyplývající z článku 3, přesněji pak závazek
non-refoulement, přičemž soud ještě dodal, že princip non-refoulement by se uplatnil
i v případě
search and rescue
operace, které dle svého vyjádření Itálie v tomto případě
prováděla. Dále pak ESLP prohlásil, že se Itálie nemůže zbavit svých závazků, které pro
ni vyplývají z podpisu Evropské úmluvy, odkazem na bilaterální dohody s Libyí. ESLP
rozhodl, že Itálie porušila článek 3 Evropské úmluvy, a to tím, že přesunula žalobce
do Libye, ačkoliv znala všechny fakta dané situace nebo je znát měla, a vystavila tak
stěžovatele nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení.