SLP 08 (2014)

příslušnost obecně nehovoří. Pouze v článku 24 odst. 3 uvádí, že: „

Každé dítě má právo

na státní příslušnost.

“

Bez věkového omezení (má se na mysli bez omezení na děti)

však o takovém právu pro každou osobu (tedy nejen dítě) nemluví. Podobná úprava je

rovněž v Úmluvě o právech dítěte. Ta v článku 7 uvádí:

1. Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno,

právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo

na jejich péči.

2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv

v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky

vyplývajícími z příslušných mezinárodně-právních dokumentů v této oblasti se

zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti.

U dětí tedy není problém v mezinárodním právu právo na státní občanství nalézt.

Děti však netvoří tak velkou část populace. Proto současná úprava sice zmenšuje pro-

blém ztráty občanství příslušníků potápějících se států, ale ne zcela odstraňuje. Kromě

toho, i kdyby právo na občanství ve prospěch všech osob existovalo, nebylo by to do-

statečnou zárukou s ohledem na to, co je uvedeno na dalších řádcích.

Jak je výše zmíněno, u dospělých podobné ustanovení o právu na občanství jako

u dětí (s výjimkou Všeobecné deklarace lidských práv) zpravidla nenalezneme. A dovo-

lávat se této deklarace je v podstatě nemožné pro její nezávazný charakter. Nenalezneme

jej ani v obyčejové podobě v mezinárodním právu.

Dokonce ani v Evropě, která bývá

považována se svým systémem ochrany lidských práv za jeden z nejrozvinutějších sys-

témů (ne-li přímo nejrozvinutější) na světě, neexistuje takové právo v Evropské úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod

ani v Listině základních práv EU.

Protože státní občanství je definováno jako trvalý právní svazek mezi jednotlivcem

a určitým státem, jehož obsahem jsou určitá práva a závazky,

v případě zániku jed-

noho ze subjektů takového právního vztahu, zanikne i právní vztah samotný. Proto

následkem zániku státnosti potápějících se států bude i ztráta státního občanství jeho

dosavadních státních příslušníků a jejich změna v osoby bez státní příslušnosti, tedy

apatridy. Podobně jako u státnosti samotné, i zde by bylo možné se neblahému dů-

sledku vyhnout, kdyby například prodejem území všem státním příslušníkům potá-

pějícího se státu bylo uděleno ještě před zánikem státu jejich dosavadní příslušnosti

občanství státu neohroženého stoupáním hladin oceánů. To je však nepravděpodobné,

podobně jako že dojde k postoupení obdělávatelného a dostatečně velkého území tak,

aby byla zachována státnost samotná. Nehledě na to, že dvojímu státnímu občanství se

mezinárodní právo z mnoha důvodů snaží zabraňovat.

Tamtéž, čl. 24 odst. 3.

Úmluva o právech dítěte z roku 1989.

McADAM, J. Climate Change, Forced Migration, and International Law, op. cit., s. 139.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950.

Srov. Listinu základních práv EU (jako závazný dokument vyhlášená v roce 2007).

ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2008, s. 326.