75 / 200
73
i u ČSR byla nakonec jiná a její státnost a státnost dalších okupovaných států by se
i přes uznání mnohem hůře udržovala, kdyby se nepodařilo uznané vládě území znovu
mocensky ovládnout. Což nás přivádí zpět k potápějícím se státům. Zde totiž do-
jde k trvalé ztrátě území. Montevidejská úmluva nepočítá s výjimkami ze zmíněných
čtyř požadavků a v tomto směru nereflektuje obyčejové mezinárodní právo, neboť jak
demonstruje kupříkladu osud Československa, nemusí být všechny podmínky vždy
splněny. S ohledem na shora uvedené si však lze jen stěží představit, že by státy ve své
praxi respektovaly jako stát subjekt, u jehož území neexistuje naděje, že bude někdy
obnoveno/znovu získáno a osídleno, tj. znovu mocensky ovládnuto. Příklad Řádu mal-
tézských rytířů takovou praxi rovněž nezaloží, neboť se jedná o specifický příklad,
a u Vatikánu území (byť neovládané) nadále existovalo a specifikum tohoto příkladu je
dáno rovněž výjimečným postavením osobnosti Papeže.
Spíše jako snaha obejít skutečnost, že mezinárodní právo nepočítá s trvalou a nenahra-
zenou ztrátou území státu, působí i názor, že území ve skutečnosti nezanikne. „Pouze“
se ocitne pod vodou. Zde je pravděpodobnější, že požadavek definovaného území jako
náležitost státu bude interpretován tak, že se vyžaduje území obyvatelné a obydlené.
Ze shora uvedeného tedy plyne, že jedním a pravděpodobně nejzávažnějším důsled-
kem scénáře potápějících se států bude zánik takových států (jejich státnosti), u nichž
dojde k nenávratnému zatopení celého jejich území. Takovým osudem mohou být ohro-
ženy především nízko položené ostrovní státy. Některé z nich už byly výše zmíněny.
Pochopitelně by se dalo takové situaci předejít nabytím jiného území ještě před ztrá-
tou původního. V tomto směru mezinárodní právo řešení poskytuje. Pokud by však
k tomu nedošlo, jiné řešení než zánik státnosti v současnosti neexistuje.
. Státní občanství
Dalším nepříznivým důsledkem „potápění“ se některých států bude ztráta občanství
jeho dosavadních státních příslušníků. V prvé řadě je při řešení tohoto problému po-
třeba osvětlit, nakolik je v mezinárodním právu (a zda vůbec) zakotveno právo na stát-
ní občanství.
Podíváme-li se do Všeobecné deklarace lidských práv
7
, její text v článku 15 zní:
(1) Každý má právo na státní příslušnost.
(2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní
příslušnost změnit.
8
Zdálo by se tedy, že dle článku 15 odst. 1 má každý právo na státní příslušnost (v už-
ším smyslu občanství). Bohužel se však jedná o jedno z mála ustanovení ohledně práva
na státní občanství, která jsou takto jasná. Většinou takové právo není ani zmíněno.
Například Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
9
o právu na státní
7
Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948.
8
Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, čl. 15.
9
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966.