SLP 08 (2014)

jediným územím jednoho státu, tudíž byť následky vyvolané stoupáním hladin oceánů

mohou i zde být vážné, nejsou po právní stránce tak rozsáhlé jako v případě ostrovních

států ležících výhradně na nízko položených ostrovech.

Mezinárodní právo v psané formě příliš neřeší, jaké jsou požadavky na subjekt, aby

ho bylo možné definovat jako stát. V základních pramenech mezinárodního práva

najdeme pouze jednu takovou normu, a tou je Úmluva o právech a povinnostech států

(dále jen „Montevidejská úmluva“).

Ta v článku 1 stanoví, že stát má splňovat čtyři

předpoklady, kterými jsou: stálé obyvatelstvo, definované území, vláda a schopnost

vstupovat do vztahů s jinými státy.

V následující části se tento text zabývá nedostat-

kem definice spojeným s podmínkou území. Ostatní podmínky a nedostatky, které

ohledně nich obsahuje Montevidejská úmluva, jsou ponechány stranou, jejich de-

tailnějším rozborem se zabývají jiné práce. Vyjdeme však z předpokladu, že definice

státnosti do jisté míry reflektuje existující obyčejové mezinárodní právo.

Jelikož jed-

ním z předpokladů právní existence státu je i definované území, v budoucnu tak může

dojít ke ztrátě státnosti jako důsledek zmíněného zvyšování hladin oceánů a zatopení

kompletního území nízko položených ostrovů. A právě tato situace je pro účely tohoto

příspěvku označována za „potápějící se stát/y“.

V následujících částech jsou rozebrány některé právní problémy, které s sebou tato

situace nese a zároveň si text klade otázku, nakolik je současné mezinárodní právo

schopno reagovat a vyřešit problémy s ní spojené.

͸. Státnost

Jak už bylo výše zmíněno, Montevidejská úmluva vyžaduje, aby státy splňovaly čtyři

podmínky, aby s nimi mohlo být zacházeno jako se státy, tudíž subjekty s plnou me-

zinárodněprávní subjektivitou, a zároveň, aby byly subjekty suverénními. Potápějící

se státy nebudou po naplnění svého osudu splňovat podmínku definovaného území.

V minulosti už existovaly subjekty, které rovněž neovládaly své území, a přesto byly

jejich reprezentující politické orgány považovány a uznávány za vlády státu. To se do-

tklo i historie našeho státu, kdy vláda Republiky československé byla za druhé svě-

tové války respektována jako vláda ČSR, ačkoliv území republiky ovládaly jiné státy.

Podobně i Řád maltézských rytířů už dnes neovládá území, ale přesto je považován

za subjekt mezinárodního práva a rovněž Vatikán považovali někteří členové meziná-

rodního společenství za rovnoprávný stát, ačkoliv po určitou dobu neovládal žádné

konkrétní území.

Aplikovat však shora zmíněnou praxi jako predecens na potápějící se státy by bylo

mylné. U Československa totiž nedošlo k zániku území jako takového. Pouze (z po-

hledu náležitostí státnosti) bylo dočasně ovládáno cizí mocí/emi. Zřejmě by situace

(Montevidejská) Úmluva o právech a povinnostech států z roku 1933.

Tamtéž, čl. 1.

McADAM, J. Climate Change, Forced Migration, and International Law, op. cit., s. 128.