235 / 300
233
vyloučil s odůvodněním, že MTS jako mezinárodní organizace nedisponuje státním
územím.
40
Senát dále uvedl, že i kdyby MTS rozhodl o neprodleném navrácení svěd-
ků do DRK, což by mj. představovalo porušení práva žádat o azyl a práva na účinný
prostředek nápravy, jedinou entitou odpovědnou za porušení principu
non-refoule-
ment
by zůstalo Nizozemí jako hostitelská země.
41
Tentýž senát dospěl v roce 2013
k závěru, že princip
non-refoulement
představuje kogentní normu, která může být na-
plněna jedině odmítnutím aplikace čl. 93 odst. 7 Statutu.
42
Zdá se, že Soud naznačil,
že adresátem principu je rovněž samotný MTS – zde v souvislosti s čl. 93 odst. 7
Statutu. Rozhodovací sága byla uzavřena v roce 2014, kdy Odvolací senát MTS dospěl
k závěru, že čl. 93 odst. 7 Statutu lze vykládat souladně s mezinárodně uznávaný-
mi lidskými právy (bez výslovné zmínky zásady
non-refoulement
) a nařídil okamžité
propuštění zadržovaných svědků. Jak bylo uvedeno výše, odvolací instance současně
nařídila tajemníkovi, aby umožnil Nizozemí podniknout adekvátní kroky v souvislosti
s probíhajícím řízením o udělení azylu.
Na první pohled je zřejmé, že judikatura MTS týkající se zásady
non-refoulement
není zcela konzistentní. Zdá se, že Projednací senát II potvrdil aplikaci zásady ve vzta-
hu k čl. 93 Statutu MTS, ale vyloučil ji v případě čl. 68. Znamená to tedy, že různá
ustanovení zakládací smlouvy MTS jsou podřízeny různým lidskoprávním standardům?
A kdo je adresátem principu
non-refoulement
? Je zřejmé, že pozitivní závazky plynoucí
z této zásady, ať už je jejich přesný rozsah jakýkoliv, nejsou přenositelné na mezinárodní
organizace, neboť předpokládají existenci státu disponujícího státním územím.
43
Nabízí
se konstatování, že MTS by měl být vázán alespoň negativními závazky (tj. nevyhostit,
nenavracet), nicméně z bližšího pohledu je patrné, že tomu tak není. Transport všech
osob zadržovaných MTS (nejčastěji v detenčním centru v Scheveningenu) do místa
odjezdu či odletu zajišťují státní orgány Nizozemí jako hostitelského státu.
44
Jedinou
entitou odpovědnou za případné porušení zásady
non-refoulement
tak zůstává právě
Nizozemí. S výjimkou hypotetické situace, kdy by MTS jednal z vlastní iniciativy
s porušením sídelní dohody, se
non-refoulement
před MTS neuplatní, což platí nejen
ve vztahu k čl. 68 Statutu, ale rovněž ve vztahu k jeho čl. 93. Uvedený závěr se může
jevit jako poměrně banální, nicméně jeho formulace trvala Soudu vice než tři roky, což
je dokladem těžkostí, se kterými se může praxe potýkat v případě aplikace lidských
práv, která předpokládají vazbu na stát.
40
Supra 26, para. 64. Srovnej výše.
41
Ibid, para. 73. Senát uvedl, že okamžitým navrácením svědků by přinutil Nizozemí k porušení práva
svědků dovolávat se principu
non-refoulement
. Adresátem této normy je však podle senátu Nizozemí,
nikoliv samotný MTS.
42
The Prosecutor v. Katanga
. ICC-01/04-01/07-3405-tENG. Decision on the application for the interim
release of detained Witnesses DRC- D02-P-0236, DRC-D02-P-0228 and DRC-D02-P-0350. TCH II,
1 October 2013, para. 30.
43
WOUTERS, K.:
International Legal Standards for the Protection from Refoulement.
Antwerpen: Intersentia,
2009, s. 324-327.
44
Srovnej čl. 44 a čl. 45 hostitelské dohody uzavřené mezi MTS a Nizozemím.