238 / 300
236
tento přístup v souladu s obecným mezinárodním právem veřejným, konkrétně s od-
povědností mezinárodních organizací za mezinárodně protiprávní chování (zejména
čl. 9 Návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních organizací z roku 2011) a institu-
tem náležité bdělosti.
Výraz „společné jednání“ byl poprvé použit v případu
Lubanga
v roce 2006.
55
Projednací senát I tento požadavek formuloval s odkazem na judikaturu ESLP (
Stocké proti
Německu
) a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (
Semanza
,
Rwamakuba
,
Barayagwitza
). Společné jednání dle názoru autora předkládané kapitoly představu-
je zvláštní pravidlo přičitatelnosti mezinárodně protiprávního chování – souvisí se
vztahem dvou entit (MTS a státu).
56
Předpokladem je
ex ante
účast MTS (typicky
prostřednictvím Úřadu prokurátora) na jednání státu. Tento přístup může být opráv-
něně kritizován, neboť nebere v potaz případnou
ex post
přičitatelnost předvídanou
výše zmíněným čl. 9 Návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních organizací, jenž
hovoří o přijetí a uznání protiprávního chování za vlastní. Mohou být vedeny spory,
zda benefit přítomnosti obviněného před MTS, jehož bylo dosaženo v důsledku poru-
šení lidských práv výhradně ze strany státu, sám o sobě postačuje k naplnění kritéria
přijetí a uznání protiprávního chování, jež by tak bylo přičteno MTS. Nabízí se
srovnání s únosem Adolfa Eichmanna z Argentiny, jenž je použit Komisí OSN pro
mezinárodní právo v komentáři k Návrhu článků o odpovědnosti států za meziná-
rodně protiprávní chování (2001).
57
Z únosu, který byl údajně proveden skupinou
soukromých osob, profitoval Izrael. Byl by MTS v případě souzení jednotlivce, který se
do Haagu dostane v důsledku porušení lidských práv ze strany státu, ve stejné situaci?
Nejbližším použitelným precedentem je případ
Nikolić
rozhodovaný před ICTY.
Dragan Nikolić byl unesen neznámými osobami, následně byl předán jednotkám
SFOR, které zajistilo převoz do Haagu.
58
S ohledem na způsob zajištění přítomnosti
obviněného před ICTY obhajoba napadla pravomoc Tribunálu případ projednat a roz-
hodnout. ICTY se mj. zabýval otázkou, zda „skutečnost, že se SFOR a žalobce ICTY
stali pouhými pasivními beneficiáři náhodného a nestandardního zajištění obviněného
[…] naplňuje přijetí a uznání protiprávního chování za vlastní.“
59
Tribunál na otázku
55
The Prosecutor v. Lubanga
. ICC-01/04-01/06-552. Decision on the Defence Challenge to the Jurisdiction
of the Court pursuant to article 19 (2) (a) of the Statute. PTCH I, 3 October 2006. Toto rozhodnutí
bylo následně potvrzeno Odvolacím senátem, který uvedl, že „nic v tomto rozhodnutí neodhaluje chybu
a rozhodnutí musí být potvrzeno.“ Srovnej
The Prosecutor v. Lubanga
, supra 19, para. 42.
56
Z tohoto pohledu se použití rozhodnutí ESLP v případu
Stocké proti Německu
jeví jako nepřesvědčivé.
V části, na kterou MTS odkazuje, ESLP hovoří o závažnosti protiprávního chování, nikoliv o vztahu mezi
více entitami (tj. o přičitatelnosti).
57
Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II, Part Two, s. 53, para. 5. Jak vyšlo najevo
později, Eichmann byl z Argentiny unesen izraelskou tajnou služnou Mosad, tj.
de iure
státním orgánem.
Izraele. Mezinárodně protiprávní chování tak bylo Izraeli přičitatelné od počátku.
58
The Prosecutor v. Nikolić
. IT-94-2-PT. ICTY. Decision on Defence Motion Challenging the Exercise of
Jurisdiction by the Tribunal. 9 October 2000, para. 15.
59
Ibid, para. 66.