29 / 300
27
represálie zahrnující použití síly“.
5
Protiopatření naopak od zakotvení zákazu použití
síly v Chartě OSN ozbrojené být nemohou, představují tedy
„tu část tématu represálií,
která není spojena s ozbrojeným konfliktem“.
6
Dalším termínem, který se v dané oblasti objevuje, jsou sankce. Těmi se v nejšir-
ším pojetí rozumí jakékoli
„důsledky mezinárodně protiprávního jednání, nepříznivé pro
jeho původce, předvídané či povolené mezinárodním právem“.
7
Jde tedy o synonymum
legálních, resp. nikoli nelegálních nástrojů donucení, mezi něž by kromě protiopatření
patřily retorze a popř. i sebeobrana. V užším slova smyslu bývají sankce omezovány
na
„opatření přijímaná mezinárodním orgánem“,
8
tj. na kolektivní opatření vyhláše-
ná Radou bezpečnosti OSN, popř. přijatá v rámci určité regionální organizace (např.
Evropské unie). Takto chápané sankce se s protiopatřeními částečně překrývají, neboť
obě kategorie zahrnují jednostranná opatření uvalená na státy regionálními organi-
zacemi; mezi sankce se dále řadí kolektivní opatření OSN, která se vzhledem ke své
vertikální povaze z rámce protiopatření vymykají; naopak mezi protiopatření navíc
patří jednostranná opatření přijímaná jednotlivými státy.
Protiopatření jsou nástrojem přímého donucení, spadají tedy do oblasti sekundární
normativity. Tu sdílejí s retorzemi, sebeobranou a kolektivními akcemi Rady bezpeč-
nosti OSN. Retorze nepřekračují meze mezinárodního práva, jde
„o „nevlídné“ chová-
ní, které není neslučitelné se závazky státu, jenž se k nim uchyluje“.
9
Naopak protiopa-
tření tyto meze překračují, jejich protiprávnost je ale zhojena právě tím, že napomá-
hají vynucovat dodržování mezinárodního práva. Sebeobrana je vázána na předchozí
ozbrojený útok a realizuje se za pomoci ozbrojené síly. Protiopatření ozbrojená být
nesmějí a využít je lze v případě jakéhokoli porušení mezinárodního práva (včetně
ozbrojeného útoku, ovšem nejen tehdy). Kolektivní akce RB OSN – bez použití síly či
s použitím síly – mají oproti protiopatřením vertikální povahu. Nejde zde tedy o ná-
tlak mezi vzájemně rovnými subjekty (státy), ale o vymáhání určitého chování hierar-
chicky nadřazeným orgánem (Rada bezpečnosti). Kolektivní akce navíc nejsou vázány
na porušení mezinárodního práva, jak je tomu u protiopatření. K jejich spuštění může
dojít v jakékoli situaci, kterou Rada vyhodnotí jako
„ohrožení míru, porušení míru nebo
akt agrese“
(článek 39 Charty OSN).
Coby nástroj donucení sledují protiopatření jasný (a jediný možný) cíl – vymoci
dodržování mezinárodního práva, resp.
„přimět protiprávně se chovající stát, aby plnil své
závazky z mezinárodního práva“
.
10
Jedná se o nástroj svépomoci, který usiluje o ukon-
čení protiprávního chování a obnovu
status quo ante.
Protiopatření se dále řadí mezi
5
UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 181.
6
UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 325.
7
UN Doc. A/CN.4/440, Third report on State responsibility, by Mr. Gaetano Arangio-Ruiz, Special
Rapporteur, s. 10, par. 14.
8
Tamtéž, s. 10, par. 15.
9
UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 325.
10
Gabčíkovo-Nagymaros Project (Hungary v. Slovakia),
Judgment, ICJ Reports 1997, para. 87.