31 / 300
29
byť v této oblasti chybí dostatečná praxe. Pro státy využívající protiopatření je v kaž-
dém případě výhoda, disponují-li předchozím závěrem soudního či arbitrážního orgá-
nu, který potvrzuje protiprávnost jednání druhého státu. Proto nejspíše Návrh článků
stanoví, že protiopatření nemohou být provedena, je-li
„spor projednáván před dvorem
nebo tribunálem, který má pravomoc vynést rozhodnutí závazné pro strany“
[článek 52
odst. 3 písm. b)].
Se spouštěcím mechanismem protiopatření souvisí také jejich cíl. Jak již bylo řeče-
no, státy mohou využít protiopatření čistě a jen proto, aby
„přinutily /jiný/ stát dodržo-
vat jeho závazky“
(článek 49 odst. 2 Návrhu článků). Jakmile je tohoto cíle dosaženo,
tj. jakmile odpovědný stát začne jednat v souladu se svými závazky, je třeba protiopa-
tření ukončit (článek 53 Návrhu článků). Jednat v souladu se závazky přitom nezna-
mená jen to, že stát přestane porušovat mezinárodní právo, ale také že se ujme svých
odpovědnostních závazků a poskytne reparaci. Protiopatření mají dočasnou povahu,
proto jsou
„omezena na dočasné neprovádění mezinárodních závazků státu, který provádí
protiopatření proti odpovědnému státu“
(článek 49 odst. 2 Návrhu článků), a
„musejí
být tak, jak je to jen možné, realizována způsobem, který dovoluje opětovné dodržování
daných závazků“
(článek 49 odst. 3 Návrhu článků). Donucovací povaha protiopatření
současně znamená, že je není dovoleno použít jako nástroje pomsty nebo k potrestání
státu, který se dopustil porušení mezinárodního práva; takové použití by automaticky
vedlo k jejich protiprávnosti.
Mají-li protiopatření dosáhnout svého cíle, musejí logicky směřovat proti státu, kte-
rý se dopustil prvotního protiprávního jednání. Naopak
„nesmějí směřovat proti jinému
státu, než je stát odpovědný“
.
17
Při výkonu protiopatření se nicméně může stát, že jsou
ve svých zájmech dotčeny také jiné státy, popř. další třetí strany. Takové „vedlejší ško-
dy“ nejsou podle komentáře k Návrhu článků protiprávní, pokud jimi není dotčeno
určité samostatné právo třetího aktéra.
18
V minulosti protiopatření vždy směřovala
proti státu jako celku, měla tedy plošnou povahu. V posledních letech se čím dál
častěji využívají tzv. cílené/chytré sankce (targeted/smart sanctions), které postihují
vybrané jednotlivce, obvykle hlavní politické představitele cílového státu.
19
Je otázkou,
zda tato opatření ještě spadají do rámce klasických protiopatření, nebo jej už překra-
čují. Ve druhém případě by pak bylo možno uvažovat o tom, zda se se na mezinárodní
scéně vyvíjí praxe, na jejímž základě by se protiopatření mohla uplatnit nejen mezi
státy, ale i vůči jiným subjektům mezinárodního práva, typicky právě jednotlivcům,
popř. zda se cílené sankce zcela z kategorie protiopatření vymykají.
Další soubor podmínek je vázán na vlastní výkon protiopatření. Tomu musí na prv-
ním místě přecházet marná výzva, aby se odpovědný stát ujal svých závazků, spoje-
ná s informací o tom, že se poškozený stát chystá využít protiopatření, a s nabídkou
17
UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 330.
18
Tamtéž, s. 181.
19
Viz např. ERIKSSON, M.:
Targeting Peace: Understanding UN and EU Targeted Sanctions
. Farnham:
Ashgate, 2011.