37 / 300
35
. Protiopatření v reakci na porušování lidských práv – názory doktríny
Komise OSN pro mezinárodní právo zaujala k protiopatřením přijímaným v obec-
ném či kolektivním zájmu spíše skeptické stanovisko. Optimističtěji na institut nahlíží
část mezinárodněprávní doktríny, byť autoři nejsou v názoru na jeho vývoj jednotní.
Totéž platí pro státy. Nejednotnost se projevila i během přípravy obou Návrhů článků
a právě ona vedla k tomu, že článek 54 prvního a článek 57 druhého Návrhu článků
obsahují jen záchrannou klauzuli. Diskuse o protiopatřeních v obecném či kolektiv-
ním zájmu se odehrává zejména v posledních desetiletích, určité úvahy o tomto typu
donucovacího nástroje lze ale najít už v dílech prvních internacionalistů. Např. švýcar-
ský autor Emmerich de Vattel píšící v 18. století tvrdil, že
„všechny národy mají právo
uchýlit se k donucovacím nástrojům s cílem zapůsobit na kterýkoli specifický národ, který
otevřeně porušuje práva společenství, jež mezi nimi vytvořila příroda“
.
40
Větší pozornosti
se však institutu začalo dostávat až ve druhé polovině 20. století, v souvislosti s rozvo-
jem mezinárodního práva, jeho postupnou centralizací a vertikalizací a posílením role
jednotlivce (hlavně v rámci práva lidských práv).
S otázkou, zda se změny mezinárodního práva promítly v oblasti úpravy protiopat-
ření, popř. zda by se tam promítnout měly, byli konfrontováni jednotliví zvláštní zpra-
vodajové Komise pro mezinárodní právo, kteří chystali Návrhy článků. Již Roberto
Ago v roce 1979 uvedl, že
„dřívější monopol států přímo poškozených /…/, pokud jde
o možnost uchýlit se /…/ k sankcím, jež by jinak byly protiprávní, není v moderním mezi-
národním právu absolutní“.
41
Citát sice primárně směřoval ke kolektivnímu sankčnímu
systému OSN, zvláštní zpravodaj ale nevyloučil, že nové instituty (např. závazky
erga
omnes
) by mohly mít dopady i mimo OSN. Na straně jedné by takový vývoj chápal,
neboť by
„potvrdil potřebu univerzální solidarity při vypořádávání se s nejzávažnějšími
zásahy do mezinárodního pořádku“.
42
Na straně druhé ale vidí riziko toho, že
„jakýkoli
stát by získal automatické oprávnění reagovat na porušení určitých závazků spáchané ji-
ným státem a individuálně přijmout odvetná opatření“.
43
Řešení spatřoval Ago v tom,
že protiopatření v obecném či kolektivním zájmu by do mezinárodněprávního řádu
mohla být zavedena, porušení závazku by ale nekvalifikovaly a o uvalení protiopatření
by nerozhodovaly jednotlivé státy, nýbrž mezinárodní instituce.
Obdobný názor zastával i další zvláštní zpravodaj, Willem Riphagen, který navíc pou-
kazoval na absenci relevantní praxe a judikatury v dané oblasti.
44
Jeho nástupce, Gaetano
40
Cit. in KAPLAN, M.: Using Collective Interests to Ensure Human Rights: An Analysis of the Articles on
State Responsibility. In:
New York University Law Review
, 2004, roč. 79, s. 1909.
41
UN Doc. A/CN.4/SERA/1979/Add.l (Part 1), Yearbook of the International Law Commission, 1979,
vol. II, Part One, par. 91.
42
Tamtéž.
43
Tamtéž.
44
UN Doc. A/CN.4/330, Preliminary report on the content, forms and degrees of international
responsibility (Part 2 of the draft articles on State responsibility), by Mr. Willem Riphagen, Special
Rapporteur, 1980, par. 97.