SLP 07 (2014)

tiopatření státem jiným, než je stát poškozený. Ačkoli některé případy jsou sporné

(do výčtu je mj. řazeno i rozhodnutí Evropského soudního dvora v kauze Kadi a Al

Barakaat), je zřejmé, že výčet relevantní praxe předložený v Komentáři Návrhu článků

nebyl ani zdaleka vyčerpávající.

Další bod, na němž se všichni zmínění autoři shodnou, je ambivalentnost kolektiv-

ních protiopatření, která slouží jako dvousečná zbraň. Na straně jedné mohou přispět

ke zlepšení systému vynucování dodržování právních norem v těch oblastech meziná-

rodního práva, které jsou sice považovány za klíčové, existuje zde ale jen málo nástrojů,

jimiž by bylo možno reagovat na jejich porušení. Typickým příkladem je právě oblast

lidských práv. Na straně druhé v sobě kolektivní protiopatření skrývají vysoké rizi-

ko zneužití, především ze strany velmocí – hrozí tak, že nástroj, který má napomoci

ochraně společných hodnot, mezinárodní společenství dále rozdělí a polarizuje. Autoři

předkládají různé návrhy, jak toto riziko snížit a do kolektivních protiopatření zapojit

brzdy a protiváhy (checks and balances). Např. Katselli Proukaki soudí, že použití ko-

lektivních protiopatření by měly limitovat jednak alternativní nástroje zajištění práva

dostupné v jednotlivých režimech (např. individuální stížnosti v evropském systému

ochrany lidských práv), jež by měly fungovat vůči protiopatřením jako

lex specialis,

jed-

nak kolektivní mechanismus Rady bezpečnosti OSN, který by měl být protiopatřením

coby vertikální centralizovaný nástroj donucení nadřazen.

ͺ. Protiopatření v reakci na porušování lidských práv – postoje a praxe států

Návrhy článků by měly primárně kodifikovat existující obyčej,

pro posouzení jejich

obsahu – a určení, zda v mezinárodním právu existuje institut protiopatření přijímaných

v obecném či kolektivním zájmu, včetně protiopatření v reakci na porušování lidských

práv – je tedy klíčové zaměřit se na postoje a praxi států. Postoje států coby výraz, nebo

naopak nevýraz jejich

opinio iuris

lze vyčíst jednak z jejich reakcí na jednotlivé případy,

které jsou ovšem mnohdy obtížně dohledatelné, jednak z komentářů k Návrhu článků,

jež některé z nich předložily. Např. Argentina uvedla, že pravidla vztahující se na kolek-

tivní protiopatření by podle jejího názoru měla být ještě přísnější než u klasických proti-

opatření a že zařazení institutu do Návrhu článků by považovala za prvek progresivního

rozvoje, nikoli kodifikace. Současně uvedla, že toto zařazení by si ještě zasloužilo

„další

pozornost a zvážení“,

čímž dala najevo, že má o jeho vhodnosti pochyby.

Ještě negativnější stanovisko vůči kolektivním protiopatřením zaujaly Čína a Mexiko.

Čína uvedla, že daná protiopatření jsou v rozporu s principem, podle nějž

„protiopa-

Tamtéž.

V souladu s rozsudkem Mezinárodního soudního dvora ve věci Kontinentální šelf Severního moře je pro

vznik obyčejového pravidla potřebná dostatečná praxe (

usus longaevus

) a přesvědčení o právní závaznosti

pravidla v praxi obsaženého (

opinio iuris

). Viz

North Sea Continental Shelf (Federal Republic of Germany v.

Denmakr/Netherlands)

, Judgment, ICJ Report 1969, para. 74..

UNDoc. A/CN.4/515/Add. 3, State responsibility, Comments and observations received fromGovernments,

Addendum, 28 June 2001, s. 9.